Lžeme sobě i Evropské komisi

Do veřejného dluhu musíme připočíst ještě cca 290 miliard pochybných státních záruk (ČEB, EGAB), 100 miliard korun na staré ekologické zátěže, 120 miliard zbylých po ČKA. Dalších 41 miliard tvoří dluh u EIB před rokem 2001, několik desítek miliard zaplatíme za arbitráže a další desítky miliard jsou skryté veřejné dluhy obcí a krajů. Například i zadlužení Dopravního podniku města Prahy ve výši 4 miliard korun je veřejným dluhem České republiky.

Stát tyto dluhy záměrně do veřejného dluhu nepočítá. K oficiálnímu dluhu letos přibude 200 miliard nad schválený deficit státního rozpočtu a příští rok se přidá nejméně 160 miliard deficitu nového. Sečteno to dělá nejméně dalších 1000 miliard korun, což představuje celkem 63 % HDP. Česká republika tak už dnes nesplňuje ani čtvrté kritérium pro přijetí Eura a své veřejné dluhy maskuje podobně jako Řecko.

Lhaní a finanční ekvilibristika jsou české průvodní znaky přístupu k veřejným financím. Státní dluhopisy například Senát dlouhodobě schvaluje pouze tak, že se jimi nezabývá, s odůvodněním, že dluhy dělají poslanci.

Evropská komise řadí Českou republiku mezi nejrizikovější země EU, a to jí ještě mnoho podstatného tajíme. Až se na tyto skutečnosti přijde, může nám být snížen rating a splácení dluhů bude mnohem horší. Už teď jenom úroky ze všech veřejných dluhů představují 100 miliard korun ročně, přebytkový rozpočet je naprostou utopií a k tomu nám ještě v současné době klesá HDP. Jako vrchol nezodpovědnosti považuji za této situace hlasy sirén z ČSSD slibující třináctý důchod a neutuchající blahobyt za pomocí dalších úvěrů.

Prvním předpokladem k nápravě tohoto stavu je přiznání katastrofální bilance veřejných rozpočtů. Od politiků, kteří obrovské zadlužení způsobili, nemůžeme čekat řešení.

Článek vyšel 29. října na blogu Josefa Novotného na iDnes.cz.