Americké oddíly se loučí s Irákem

Prvním mužem v první jednotce americké okupační armády, která v roce 2003 dosáhla náměstí Fardous v centru Bagdádu, byl desátník David Breeze z třetího praporu čtvrtého regimentu mariňáků. Upozornil mě ovšem nevyhnutelně, že on sám není voják. Mariňáci nejsou vojáci. Je to námořní pěchota. Ale nemluvil se svou matkou už dva měsíce, tak jsem mu, stejně nevyhnutelně, půjčil svůj satelitní telefon, aby zavolal domu do Michiganu. Každý žurnalista ví, že dostane příběh, když půjčí telefon vojákovi ve válce.

„Ahoj, všichni,“ křičel desátník Breeze. „Jsem v Bagdádu. Volám jenom abych řekl, že vás miluju. Mám se dobře. Miluju vás všechny. Válka skončí do několika dnů. Brzy se vrátím.“

Jo, oni všichni říkali, že to brzy skončí. Ale svůj příjemný názor zapomněli konzultovat s Iráčany. První sebevražední útočníci – policista v autě a pak dvě ženy v jiném autě – už na Američany zaútočili při jejich dlouhé cestě do Bagdádu. A pak stovky dalších. A stovky dalších budou v budoucnosti.

Takže bychom neměli brát tu šaškárnu – odchod posledních bojových jednotek z Iráku o dva týdny dříve, než plánováno – na kuvajtských hranicích v nedávném čase příliš vážně. Rovněž nebrat infantilní volání náctiletých vojáků „Vyhráli jsme!“ Někteří z nich museli mít 12, když George Bush vyslal svou armádu do toho katastrofického iráckého dobrodružství. Nechávají za sebou v Iráku 50 tisíc mužů a žen – třetinu všech amerických okupačních jednotek, na kterou bude útočeno a která bude muset stále bojovat proti povstalcům.

Ano, oficiálně budou trénovat muže s puškami a milici a ty nejubožejší z ubohých, kteří se zapsali k irácké armádě, jejíž samotní velitelé nevěří, že bude schopna bránit zemi před rokem 2020. Ale aspoň budou ve stálém zaměstnání – jistě jeden z „amerických zájmů“ které musí bránit vlastní přítomností spolu s tisíci ozbrojených a nedisciplinovaných žoldáků, východních i západních, kteří se Irákem prostřílejí kvůli ochrany našich cenných západních diplomatů a podnikatelů. Tak to řekni nahlas: Neodcházíme.

Namísto toho miliony amerických vojáků, které prošly Irákem, přinesly Iráčanům mor. Z Afghánistánu, o který v roce 2001 projevili tolik zájmů, kolik ho projeví, až začnou příští rok ze země „odcházet“, přinesli infekci al-Kaidy. Přitáhli nemoc občanské války. Napíchali do Iráku sloní dávky injekcí korupce. Věznici Abu Graib umožnili pokračovat v tradici a udržet si pověst, jakou měla za zlých časů vlády Saddama Husseina a navíc ji doplnili pečetí mučení poté, co stejné pečeti mučení přidali na Bagram a četná černá vězení v Afghánistánu. Sektarizovali zemi, která za brutální a zkorumpované vlády Saddama umožnila žít šiítům a sunitům pohromadě.

A protože v této nové „demokracii“ budou šíité nezvratitelně vládnout, dodali američtí vojáci Íránu to vítězství, o které se Írán marně pokoušel ve zlé válce proti Saddamovi v letech 1980-1988. Skutečně. Ti, kteří v těch starých, zlých časech zaútočili na americkou ambasádu v Kuvajtu, kolegové sebevražedných útočníků, kteří vyhodili do vzduchu námořní základnu v Bejrútu v roce 1983, nyní pomáhají vládě Iráku. Tenkrát byli Dawa „teroristé“, dnes jsou „demokraté“. Legrační, jak rychle jsme zapomněli na 241 amerických vojáků, kteří zahynuli při libanonském dobrodružství. Desátníku Davidu Breeze mohlo tenkrát být dva roky.

Ale nemoc pokračuje. Americká katastrofa v Iráku nakazila Jordán al-Kaidou – výbuch v hotelu v Ammanu – a pak znovu Libanon. Příchod ozbrojenců z Fatah al-Islam do palestinského kempu Nahr al-Bared v severním Libanonu – jejich 34denní válka s libanonskou armádou – a řada mrtvých civilních obětí byly přímým důsledkem povstání sunnitů v Iráku. Al-Kaida dorazila do Libanonu. Pak Irák pod patronátem Američanů znovu nakazil Afghánistán sebevražednými útočníky, jejíchž sebeobětování změnilo americké vojáky z mužů, kteří bojují, na muže, kteří se skrývají.

Ať tak či tak, teď jsou plně zaměstnání přepisováním historie. Skoro milion Iráčanů zahynulo. Blaira to absolutně nezajímá, nevyskytují se – všimněte si – v jeho šlechetných příspěvcích. Stejně jako většina mrtvých Američanů. Přišli. Viděli. Prohráli. A teď nám říkají, že vyhráli. Jak velmi musí Arabové přežívající na šesti hodinách elektřiny denně ve své bezútěšné zemi asi doufat, aby nebylo více takových vítězství.

Tenkrát a teď

3000 – odhadovaný počet zabitých iráckých civilistů v minulém roce. Je to méně než desetina z 34000 zabitých v roce 2007, ale je to stále svědectví nebezpečí, kterému jsou Iráčané každý den vystaveni.

200 – počet iráckých vězňů stále stále pod americkou správou. Frakce z 26000 vojenských vězňů před třemi roky.

15 – průměrný počet hodin elektřiny v Bagdádu, zřetelně lepší než 6 hodin před třemi roky, ale stále daleko za časy před invazí, tehdy měli obyvatele Bagdádu elektřinu 24 hodin denně.

Doplnění editora

Ach ten naivní Fisk. On si pořád myslí, že chaos, který Američané vnesli do Iráku a potažmo na celý na Střední východ svými hloupými, neuváženými kroky je jaksi nechtěný. Nebo neplánovaný. Nebo důkaz selhání. Jak dlouho mu bude trvat než pochopí, že vše je přesně tak, jak má být? Je to jejich naprosté vítězství. Čím více chaosu, občanských válek, bombových útoků na vlastní lidi, sektařských šarvátek v arabském světě, tím bezpečněji se cítí jedna malá připosraná země, která jako rakovina ničí vše okolo svými proxy válkami.