„Měnová válka“ nemá vítěze

Tak zvaná „měnová válka“ znamená opatření provedená zeměmi na snížení kurzu svých měn v naději, že získají konkurenční výhodu u vývozů, a že tak následně ochrání nebo zvětší svůj podíl na světovém trhu.

Během finanční krize některé evropské země, spolu se Spojenými státy, přijaly expanzionistickou fiskální a monetární politiku a nalily na trh obrovskou likviditu, což bylo klíčovým faktorem pokračujícího znehodnocování jejich měn, jako v případě amerického dolaru.

Dokud zůstane tato jejich politika nezměněna, budou další země čelit tlaku zhodnocování svých měn, a prostá devalvace měny základní problém nevyřeší.

Tyto vyspělé ekonomiky stále trpí pomalým zotavováním, rostoucí nezaměstnaností a nerovnováhami ve veřejných financích. S rostoucí potřebou zvýšit export je mezinárodní obchod náchylný ke stále se rozrůstajícím sporům.

„Měnová válka“ v tuto chvíli nepřinese nic dobrého, pouze poškodí všechny zúčastněné díky snižování dovozních kvót a zvyšování cel.

Na 13. summitu Čína-EU čínský premiér Wen Jiabao vyzval, aby se všechny zodpovědné země vyhnuly obchodním a měnovým válkám, což stojí skutečně za zvážení, protože většina nejvyspělejších zemí a některé rozvojové země stále bojují se zásadním přizpůsobováním se a líným ekonomickým oživováním.

Výsledkem „měnových válek“ je upuštění od spolupráce a koordinace mezi všemi zeměmi a nastolení konkurence na základě znehodnocování měn, kdy krátkodobá konkurenční výhoda země získaná snížením kurzu bude rychle čelit podobným opatřením coby protireakce ostatních zemí.

V historii trpěli lidé v důsledku měnových válek již dostatečně. Během velké hospodářské krize ve 30. letech mnoho hlavních ekonomik opustilo zlatý standard a zdevalvovalo své měny, což nadále poškodilo mezinárodní obchod. To byla také jedna z příčin vedoucích ke druhé světové válce.

Po vypuknutí poslední finanční krize mezinárodní společenství začalo s historickou spoluprací v rámci platforem jako G-20, aby byl zmírněn dopad. Koordinace a politika účinných ekonomických stimulů se rozšířila a finanční trhy byly stabilizovány pomocí finančních reforem.

Výše uvedené příklady jasně ukázaly, že protekcionismus přinese pouze rozdělení a sociální nepokoje, zatímco jednota a spolupráce mezinárodního společenství jsou jedinou cestou z finanční krize.

Za povšimnutí stojí, že jak krize ustupuje, existuje v některých zemích tendence posilování obchodního protekcionismu. Šéf MMF Dominique Strauss-Kahn poukázal na to, že některé země nejsou tak ochotné spolupracovat, jak tomu bylo dříve, a dodal, že „všichni chápou, že žádné řešení aplikovatelné v dané zemi neexistuje, pokud neexistuje plán na globální úrovni“.