Co když bude NATO v Afghánistánu poraženo?

Tento víkend v Lisabonu čelí 28 členů NATO prohlubujícím se neshodám ohledně afghánské války, jak se veřejné mínění ve Spojených státech, Kanadě a Evropě nadále proti tomuto konfliktu staví.

Prezident Barack Obama opět bolestně ukázal, že americkou zahraniční politiku příliš neřídí. Jeho slib začít stahovat některé americké jednotky z Afghánistánu do příštího července byl bezostyšně – a dokonce opovržlivě – popřen americkými generály, a silně proti němu vystupují vzkříšení republikáni. Prezidentovu datu stažení věří už je málokdo.

Obama se opět plazil před premiérem Benjaminem Netanyahu. Prosil izraelského vůdce, aby nakrátko zmrazil budování osad, výměnou za mnohamiliardový úplatek ve formě moderních amerických bojových letadel F-35, slibů veto v OSN a navýšení hodnoty dodávek amerických zbraní Izraeli o 1 miliardu. Jen málokdy se americký prezident tak ponížil.

Izrael pravděpodobně Obamův úplatek vezme, s dalšími cukříky, ale ne dříve, než mu vymáchá obličej v bahně, aby ukázal, kdo skutečně řídí americkou politiku na Středním východě, a jako varování, že s Izraelem si nelze zahrávat. Poslední americký prezident, který vystoupil proti izraelské kolonizaci Západního břehu, George H. W. Bush, byl v r. 1992 vypuzen, po jednom funkčním období.

Zdá se, že Obama chce z afghánské války vycouvat. Jeho poslední sázka na poslání do války za 7,5 miliardy dolarů měsíčně dalších 30,000 vojáků zatím selhává a nepomohla tolik potřebnému rozhodujícímu vítězství. Mocné pro-válečné skupiny, včetně Pentagonu, zbrojního průmyslu a republikánů, pokusy oslabeného Obamy válku ukončit maří.

Američtí, kanadští a evropští politici, kteří podporovali afghánskou válku, se bojí připustit, že tento konflikt byl obrovským plýtváním životy a penězi. Jejich politická kariéra visí na vážkách.

Kanadský premiér, který se pokouší převzít roli bývalého britského premiéra Tony Blaira coby nejposlušnějšího spojence Washingtonu, právě oznámil, že po jeho vlastním datu pro stažení jednotek zůstane v Afghánistánu 900 kanadských vojáků, údajně kvůli „výcviku“.

To je samozřejmě nový eufemismus pro zachování permanentní vojenské přítomnosti, aby se udržel loutkový afghánský režim u moci. „Výcvik“, stejně jako u amerických jednotek v Iráku, ve skutečnosti znamená organizaci domorodých jednotek pod řízením západních důstojníků podobně jako z dob starých britských Raj.

Kanadští novináři, kteří se stavěli proti pokračování afghánské války, nebo odhalili mnoho lží, které ji ospravedlňují, byli ze svých novin vypuzeni pod nátlakem Harperovy vlády – která tvrdí, ironicky, že v Afghánistánu bojuje za „demokracii“.

Zatímco USA se noří hlouběji do války a dluhů, jejich evropští spojenci mají dost toho, co mělo být omezenou „policejní akcí“ na likvidaci základen Al-Kejdy.

Místo toho dostala Evropa plnohodnotnou válku proti afghánským kmenům Paštúnů, která příliš připomíná jejich koloniální „pacifikaci“ z 19. století.

Nový francouzský ministr obrany, Alain Juppé, otevřeně nazval afghánský konflikt „pastí“ pro NATO a volal po strategii odchodu. Má celkem pravdu.

V kontrastu s tím britský šéf obrany, generál sir David Richards, varoval, že „NATO nyní potřebuje plán na 30 nebo 40 let“. Jinak řečeno, permanentní okupaci. A o to právě může jít, při nejmenším v imperiálním táboře. Skutečným důvodem jsou zdroje střední Asie.

USA dosazený afghánský prezident, Hamid Karzai, požaduje, aby USA zmírnily vojenské operace a noční útoky, které způsobují silné civilní ztráty. Washington kontruje, že Karzai je duševně nestabilní. Je odsouzen ke svržení, jakmile dokáže Washington najít vhodnou paštúnskou náhradu.

Americkým zdůvodněním invaze do Afghánistánu bylo zničení Al-Káidy. Ale šéf CIA Leon Panetta nedávno připustil, že v Afghánistánu nezůstalo víc jak 50 operativců Al-Káidy. Zbytek – ne více, než pár stovek – utekl před rokem do Pákistánu.

Takže co dělá v Afghánistánu 110,000 amerických a 40,000 vojáků NATO? Určitě tam nebudují stát. Většina zpráv ukazuje, že Afghánistán se nachází ve větší chudobě a bídě, než před americkou invazí.

Zatímco v Lisabonu zaznívaly otřepané fráze a umělý optimismus, obrovské buldozery americké armády, demoliční týmy a dělostřelectvo pilně srovnávaly velký počet afgánských domů kolem paštúnské bašty, Kandaháru, se zemí. V r. 2006 provedla americká námořní pěchota podobný nemilosrdný útok, aby zničila odbojné irácké město Fallujah.

USA používají stejnou trestnou taktiku v Afghánistánu a Iráku, jakou používá Izrael na okupovaném Západním břehu: cílené vraždy, eskadry smrti, demolice budov a celých čtvrtí, aby se ztrestala střelba na otevřených bojištích. V podstatě byla americká armáda v takových operacích často vedena izraelskými poradci.

Zničení velké části Kandaháru je známkou rostoucí americké frustrace a pocitu, že válka je prohrávána. To zcela jistě nezíská srdce a mysl místních v rozporu s cílem uvedeným americkým prokonzulem, generálem Davidem Petraeusem.

Stejně jako zbytek Pentagonu i Petraeus je rozhodnut, že mocná americká armáda nesmí být poražena afghánskými domorodci. Taková potupa by byla nesnesitelná. Porážka v Afghánistánu by znamenala požadavky na velké ořezání vypasené americké armády, monstra, které spotřebovává 50% světových vojenských výdajů.

Tak zvaná národně-bezpečnostní klika Washingtonu (v Británii bývali nazýváni „imperialisté“) se také bojí, že selhání v Afghánistánu hrozí podkopáním celé aliance NATO.

Evropa se pomalu znovu vynořuje jako světová velmoc, nicméně křečovitě a bolestivě. NATO bylo primárním nástrojem americké geopolitické kontroly nad západní Evropou od konce 40. let. Japonsko-americký bezpečnostní pakt hrál stejnou roli v severní Asii.

Prohrání afghánské války USA a jejich zdráhavými spojenci zpochybní důvod pro existenci aliance a pravděpodobně to urychlí vytvoření integrované evropské armády, nezávislé na americké kontrole. Americký stisk západní Evropy skončí.

To je důvod, proč Afghánistán tolik znervózňuje pravičáky ve Washingtonu. Porážkou sovětské armády v Afghánistánu v r. 1989 začal kolaps sovětské říše. Mohl by stejný osud čekat na americký Raj?