V roce 2008 si Rusko a Turecko málem rozdělily Gruzii

Podle tohoto dokumentu turecký premiér Recep Tayyip Erdogan a členové tureckého parlamentu odjeli na návštěvu Moskvy a setkali se s ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem, předložili svůj postoj ve vztahu k probíhajícím událostem a sdělili ruské straně, že pokud bude Rusko vést vojenské operace blíže než sto kilometrů od tureckého území, tak turecká strana, jako člen NATO, vyšle své jednotky do zóny konfliktu a bude bránit území sousedních zemí aliance.

Rovněž se tam upřesňuje, že Turecko by vyslalo do Gruzie vojska i v tom případě, pokud by se vojenské akce týkaly bezprostředně Adžárie a byly na ní provedeny nálety. Je nutné poznamenat, že o možnosti zapojení Turecka do válečných událostí v případě napadení Adžárie v té době informoval gruzínskou zpravodajskou agenturu „PirWeli“ také gruzínský ministr vnitra Vano Merabišvili. Osobně tento fakt agentuře potvrdil v rozhovoru 3. března 2009. „Turecko bylo v době rusko-gruzínské války připraveno vyslat do Adžárie své ozbrojené síly, pokud by gruzínské úřady nedokázaly zajistit bezpečnost regionu,“ řekl.

Samozřejmě, že radost gruzínského ministra vypadá z tohoto důvodu dosti podivně. Pokud gruzínské úřady nedokážou „zajistit bezpečnost regionu“ a souhlasí s jeho postoupením a okupováním jinou zemí, tak je to nakonec jejich věc. Avšak zcela nelogicky vypadají gruzínské stížnosti u Ruska kvůli „narušení teritoriální integrity“ a kvůli údajně „okupované“ Abcházii a Jižní Osetii.

Co se týká práva Turecka, „coby člena NATO“, vyslat jednotky do nějaké stokilometrové zóny, aby „bránilo území sousedních zemi aliance“, tak je to buď nesprávný překlad, nebo agentury, které tyto informace dostaly, něco popletly. Nebo, což není také vyloučeno, máme co do činění s falsifikacemi, kterých je, jak přiznává sama WikiLeaks, v celkovém balíku zveřejněných dokumentů také spousta.

Ani v jednom z dokumentů NATO není uvedeno právo země, „coby člena aliance“, vstoupit do konfliktu na území země, která k alianci nepřináleží, a žádná stokilometrová zóna pro něco podobného nikde stanovena není. Ba co víc, členská země aliance nemůže do konfliktu vstoupit sama, aniž by aspoň neobdržela souhlas od ostatních členů aliance.

A navíc, vzhledem k postoji Turecka během konfliktu v srpnu 2008, to vypadá ještě více nepochopitelným. Pokud i někteří východoevropští členové NATO byli připraveni (aspoň slovně) přijít Gruzii na pomoc, tak Turecko dostatečně jasně vyjádřilo svoji neutralitu v konfliktu, přičemž bylo spíše nakloněno Rusku. Právě tehdy turecký premiér Erdogan navrhl „Platformu pro bezpečnost a stabilitu Kavkazu“, která plně odpovídala ruským zájmům. Ohledně této „Platformy“ informační středisko Arménů v Rusku „Erkramas“ dokonce s jistým znepokojením poznamenalo: „Tato iniciativa připomíná do jisté míry Karsskou dohodu z r. 1921, která, bez ohledu na svoji právní ošemetnost, fakticky zafixovala rozdělení sfér vlivu mezi oběma státy na jižním Kavkaze.“

Mimochodem, v této souvislosti je připomínka Karsského míru z r. 1921 zcela příznačná. Vlastně je to skutečně tento dokument, na jehož základě (a nikoliv na bájném základě práva členských zemí NATO vstupovat do nějakých stokilometrových zón) Turecko skutečně mohlo připomenout své zájmy v Adžárii. Jeden z bodů této dohody předpokládal, že Turecko předá Gruzínské SSR Batumi a přilehlé oblasti, za podmínky, že tam bude vytvořena autonomie. Garantem autonomie byly Turecko a RSSSR. V době SSSR se Turecko, jako člen NATO, ani nepokoušelo se na toto ustanovení Karsské dohody odvolat, nebo nějak aspirovat na své právo vlivu v Adžárii. Ale po rozpadu SSSR začali v Turecku o svých zájmech v tomto regionu mluvit stále otevřeněji, a k nelibosti Tbilisi začali připomínat, že „Karsská dohoda zůstává v platnosti“.

Mnozí experti poznamenávají, že sami Turci, nevyznačující se zvláštní zbožností, se náhle začali snažit o obnovu islámu v Adžárii, a chopili se toho dosti horlivě. Základem je taktický cíl, o který Turecko usiluje – vytvořit pro-tureckou orientaci, čímž se nijak zvláště netají. Ohledně Adžárie částečně, a ohledně Gruzie celkově občas zaznívaly dosti otevřené výroky. Takže svého času předseda Svazu přátelství s Gruzií, advokát E. Šekerdži, v jednom ze svých rozhovorů řekl následující: „V národním zájmu Turecka je, aby Gruzie (jedná se Adžarskou autonomní Gruzii) zůstala muslimskou. Pokud muslimové v této zemi přijmou křesťanství, tak budou proti islámu a Turecku. Gruzínští muslimové mají Turecko rádi, či při nejmenším ho mají v úctě, ale ten, kdo přijme křesťanství, začne bránit oficiální ideologii. Proto musí Turecko s muslimy v Gruzii nadále pracovat. Turecko na to má právo, a patří to k jeho povinnostem… V tomto regionu je základem autonomie islám. A pokud islám zničí, znamená to, že zničí také autonomii.“

Situaci okomentoval analytik Petrohradského centra pro studium současného Blízkého východu, docent katedry mezinárodních vztahů SPSU (státní univerzity Petrohrad) Aleksandr Sotničenko, takto:

-- Toto prohlášení vypadá samozřejmě poněkud podivně, ale pravděpodobně jeho základem jsou skutečné události. Nakonec v srpnu 2008 se nejednalo o to, že Turecko vyhrožovalo Rusku, že jako členská země NATO vyšle své jednotky naproti ruským, aby bránilo Gruzii. Domnívám se, že řeči o možnosti vojenské konfrontace s Ruskem se neobjevily vůbec. Kvalita vztahů mezi našimi zeměmi má v posledních 8 letech charakter vzájemného partnerství, a jsou spíše přátelské, a proto výhružky vojenskou silou jsou pro obě strany nepravděpodobné.

Ale s ohledem na datum příjezdu Erdogana do Moskvy není vyloučeno, že Turecko dovolilo, aby Rusko zcela zlikvidovalo gruzínskou státnost. A v takové situaci Turci očividně považovali za nutné Moskvě připomenout, že v Adžárii mají své zájmy – v souladu s Karsskou dohodou. Čili prostě naznačili: s Gruzií si dělejte, co chcete, ale na Adžárii nesahejte a přenechejte ji nám.

Dokonce i kdyby Turci plánovali vyslání vojsk do Adžárie, tak se domnívám, že zcela určitě ne proto, aby se tam postavila ruským vojskům. Takže pravděpodobně v podmínkách bleskurychle se odvíjejících událostí a rozhodných akcí Ruska, které neočekávali, a proto mohli předpokládat jakékoliv naše záměry, turecká strana prostě přišla s plánem na rozdělení sfér vlivu na jižním Kavkaze. Mimochodem, i mimo kontext této situace, takové rozdělení sfér vlivu, i když ne oficiálně vyjádřené, by bylo užitečné jak pro nás, tak pro Turecko, tak pro region jako takový. Nadto se Turecko za vlády Erdoganovy strany zřeklo své dřívější politiky, tak charakteristické pro jejich předchůdce, světské nacionalisty, opírající se o vojenskou kastu. Právě oni skutečně aktivně podporovali čečenské bojůvky a ostatní severokavkazské separatisty. Ostatně, na nože byli i s ostatními sousedy – Řeckem, Sýrií a Iránem. A Erdogan a jeho strana se drží principu přátelství se svými sousedy. A když i oni se snaží o rozšíření vlivu Turecka (přičemž nejen v sousedních zemích, ale také na různých kontinentech), činí tak prostřednictvím kulturní a ekonomické expanze. A dosahují mimochodem mnohem lepších výsledků, než předešlé vlády s jejich generály a zvláštními službami. Ve vztazích s Ruskem je Erdogan orientován právě na spolupráci, opodstatněně se domnívajíc, že Turecko na tom vydělá mnohem více, než na konfrontaci, a tím spíše než na podpoře rozvratných elementů.

A tehdy, v r. 2008, se podle všeho vyjasnilo, že Rusko se nechystá zlikvidovat Gruzii jako takovou, a proto otázka o vyslání tureckých vojsk do Adžárie odpadla sama.