Budoucnost Egypta: válka s Izraelem

Posledně uvedená možnost byla pro hlavu státu obzvláště nepříjemným zjištěním. Protože vzešel z armádních kruhů, byl přesvědčen, až armáda ho podpoří. V minulosti Mubarak šéfoval egyptskému letectvu a osobně létal útočit na pozice izraelských jednotek. Navíc, než Mubarak poslal armádu do ulic, aby tam bojovala s demonstranty, nechal vyplatit vojákům štědrý peněžní stimul. Přesto je to nepřimělo střílet do svých bratrů a otců, kteří protestují proti korupci a chudobě.

Postavení současného egyptského prezidenta zhoršil fakt, že všechny opoziční síly – islamisté, levičáci a demokraté – jsou proti němu sjednocené. Je zde také respektovaná autorita, ucházející se o moc v zemi – bývalý šéf IAEA Mohamed El Baradei.

Jedním z hlavních omylů současného egyptského prezidenta bylo, že se obával konkurence umírněných islamistů, a při volbách koncem roku 2010 prostě nepustil Muslimské bratrstvo do parlamentu. Dokud se radikálové podíleli na vládě a měli zodpovědnost za jistá rozhodnutí spolu se „stranou moci“, nebylo třeba se jich tolik obávat. Vzniklé rozpory byly nějakým způsobem vždy vyřešeny.

Avšak nyní nemají islamisté kam ustoupit, tím spíše, že situace se nevyvíjí ve prospěch Mubaraka. Vzhledem k tomu, že 40% populace Egypta je chudých (s měsíčním příjmem méně než 50 dolarů), podporují opozici desítky milionů Egypťanů.

A konečně, poslední ránu uštědřil Mubarakovi Západ. Mnoho evropských a amerických vůdců se prakticky postavilo na stranu opozice. Mubarak byl kritizován za nadměrné použití síly a bylo poukázáno na potřebu demokratických reforem v zemi.

V podstatě, to, čeho jsme nyní svědky, lze popsat jako kolaps vlády. Je to potvrzeno faktem, že Mubarak se rozhodl vyměnit vládu. Opozice to považuje za známku slabosti a zároveň za strategický trik, jehož cílem je obrazně řečeno upustit páru z hrnce, a zůstat u moci do podzimu, kdy jsou naplánovány další volby. Nicméně i když se Mubarakovi nějakým zázračným způsobem podaří zůstat u moci, je jasné, že operace „Nástupce“ již selhala.

Ani věk Hosni Mubaraka nehraje v jeho prospěch. Není žádným tajemstvím, že ani v optimistickém scénáři mu nezbývá příliš času. Jen málo lidí je ochotných tancovat podle písničky jeho neautoritářského a politicky slabého syna Gamala.

Mezitím panují obavy, že pád Mubarakova režimu může vést k chaosu v zemi. Doposud je opozice sjednocená pod vlajkou „svrhněme Hosniho a pak se uvidí“. Později se zcela jistě vynoří neřešitelné konflikty mezi islamisty a liberály, muslimy a křesťany, a nakonec mezi islamisty, kteří jsou rozděleni na umírněné a radikály. Navíc i armáda má mocenské ambice.

Z krátkodobého hlediska pád Mubaraka způsobí řetězovou reakci a povede ke kolapsu sekulárních a monarchistických režimů v dalších zemích regionu, obzvláště v Jemenu. Jordánsko, Sýrie a Alžír jsou dalšími kandidáty tohoto dominového efektu.

A co je nejdůležitější, změna moci v Egyptě radikálně změní rovnováhu sil v regionu. Stojí za zmínku, že Izrael zůstává jedinou zemí, která nadále silně podporuje Mubarakův režim. Tel Aviv lze snadno pochopit: současný prezident je zárukou přátelské neutrality Egypta. Tato země s největšími lidskými zdroji v arabském světě je zapojena do každé arabsko-izraelské války. Nicméně s odchodem Mubaraka se může orientace egyptské zahraniční politiky dramaticky změnit.

To nemá nic společného s klasickým protiizraelským postojem Muslimského bratrstva, které po současných událostech dramaticky zvýší svůj vliv v zemi. Jde o to, že jedinou budoucností pro Egypt je vnější expanze. V podstatě je naprogramována stávající demografií v zemi. Během posledního čtvrtstoletí se počet obyvatel této země zdvojnásobil a nadále exponenciálně roste.

Podle nejkonzervativnějších odhadů stávající egyptská populace, která čítá podle neoficiálních údajů 90 milionů, poroste o dva miliony ročně.

Ať se v zemi dostane k moci kdokoliv, nebude schopen vyřešit otázku progresivně se zvyšující chudoby. To je podhoubím dlouhodobé budoucí nestability egyptského státu.

Moc bude nevyhnutelně převzata radikálními islamisty, jejichž myšlenky nacházejí čím dál větší pochopení u mládeže. Podstata konceptu je jednoduchá: „Žijeme v takové chudobě proto, že jsme zapomněli na skutečný islám.“ Bohužel zavedení zákona šária nebude cestou z této katastrofické ekonomické situace.

Existuje pouze jedna cesta ven – válka. Aby se odvedla pozornost nespokojených lidí od státní moci, bude muset být přesměrována na vnějšího nepřítele – sionisty, kteří, podle názoru islamistů, chtějí Arabům a muslimům pouze škodit. Izrael je tradičně považován za nepřítele a měl by se připravovat na nejhorší (takže to vše hezky směřuje ke kýženému cíli siofašistů – střetu civilizací. Qui bono? – p.p.).