Svět se vrací zpět do stavu před válkou v r. 1939

Podle oficiální Stavridisovy verze, kdy, čirou náhodou, zastává zároveň funkci nejvyššího velitele spojeneckých sil (OER) NATO v Evropě, je zvýšení počtu příslušníků amerického námořnictva důsledkem potřeby vycvičit spojenecké jednotky pro jejich následné nasazení v Afghánistánu.

Podle Stavridise naplánovaly v r. 2011 USA různé druhy součinnosti se 14 zeměmi regionu Černého moře, aby se připravily armády partnerských států na nasazení v Afghánistánu a vycvičily se jejich střední kádry nižších důstojníků.

Nicméně nespecifikoval, jaké země má na mysli. I kdyby na tomto seznamu zemí regionu Černého moře byla Moldávie, 14 států by to dohromady nedalo. Plný přístup k Černému moři mají Rusko, Ukrajina, Rumunsko, Bulharsko, Turecko a Gruzie.

Interakce s ruskou stranou v plánu zjevně není. Možná, že měl Stavridis na mysli země uskupení Černomořská ekonomická spolupráce, kam patří Arménie, Ázerbájdžán, Řecko, Srbsko a Albánie? V tomto případě máme v regionu pouze 11 potenciálních partnerů Ameriky. Navíc se Arménie a Srbsko zdráhají poslat své jednotky do afghánské války.

Stavridis mohl do seznamu zemí regionu Černého moře zahrnout Polsko. Podle jeho doznání připravovali jeho podřízení spolu se dvěma gruzínskými prapory několik polských brigád. Vzhledem ke starému snu polské elity mít území „od moře k moři“ očividně proti tomu patřit k zemím regionu Černého moře nic nenamítají. Přesto to neposkytuje vyčerpávající odpověď na otázku ohledně plánů Washingtonu v regionu.

Ještě více otázek vyvstává v souvislosti s přípravami na afghánskou operaci. Zaprvé, gruzínská armáda bude připravována na operace proti Talibanu nikoliv v Afghánistánu, ale doma, ačkoliv terén těchto dvou zemí se liší výrazně.

Zadruhé, podle Stavridise strany se společnými cvičeními již začaly. Během cvičení nacvičovaly síly amerického námořnictva používání bezpilotních letounů, se kterými nacvičovaly přistávání na lodích a další manévry. Klíčovou roli hrály válečné lodě, které zjevně nacvičovaly útoky na pobřeží. I to se zdá být poněkud podivným, protože i kdyby chtěli, nemohli by do Afghánistánu poslat žádnou flotilu.

Zároveň námořní pěchota britského Královského námořnictva prováděla podivný nácvik se svými ukrajinskými protějšky poblíž hlavní základny ruské Černomořské flotily.

Výcvik se provádí na Starém Krymu, na základně výcvikového střediska černomořských jednotek námořní pěchoty obranných jednotek ukrajinského námořnictva. Podle popisu manévrů jde o „výcvik s cílem podělit se o zkušenosti při provádění mírotvorných misí“.

Jaké jsou skutečné cíle zemí NATO v tomto regionu? Kapitán a první vice-prezident Akademie geopolitických otázek Pravda.ru na tuto otázku odpověděl: „Američané se, mimo příprav kanonfutru ze satelitních zemí na účast v trestných operacích proti Afghánistánu, připravují na bojové akce v oblasti Černého moře.

Tentokrát již nepůjde o lokální konflikt, jako ve válce v r. 2008, ale o velkou válku. Stačí si vzpomenout na výrok šéfa Akademie vojenských věd Garejeva z 26. března, ve kterém se této problematiky dotkl.

Navíc lze stejný závěr učinit z dostupných údajů o navyšování uskupení NATO v Černém moři a na západních hranicích Ruska. USA začínají vytvářet nové vojenské základny v Polsku a modernizují stávající, aby byly schopny pojmout velký počet jednotek.

Navyšování vojenské přítomnosti NATO na ruských hranicích jasně naznačuje, že přípravy na agresi jsou v plném proudu. Musíme americkým jednotkám přiznat, že přípravy na útok proti možnému vojenskému nepříteli jsou ve všech ohledech prováděny na nejvyšší profesionální úrovni.

Fakt, že Britové, za souhlasu našich ukrajinských bratrů, zdokonalují své válečné dovednosti na Krymu poblíž Sevastopolu, mluví sám za sebe. Jsou to články jednoho řetězu, protože od svého počátku Rockefellerův mezinárodní oligarchický kapitál přijal společnou politiku agrese vůči ostatním zemím.

V podstatě pokud načrtneme historickou paralelu, svět je ve stavu roku 1939, tj. před začátkem globální války, jejímž prekurzorem je agrese USA a jejich satelitů proti Iráku a Afghánistánu, a nyní proti Libyi. Jedinou otázkou je, kdy k této „černomořské Libyi“ dojde.

Nejde o to, že Američané a jejich evropské satelity jsou zlí hoši, jde prostě o to, že prosperita jejich ekonomik závisí na kontrole světových zdrojů surovin. V krizi nemají jinou volbu. Co se týká vypuknutí konfliktu s Ruskem, existuje pro něj více než dost důvodů.“

Například může být zopakován gruzínský scénář, nebo se mohou pokusit rovněž o libyjský scénář. Západ je velmi citlivý k teroristickým skupinám operujícím na severním Kavkaze. Pohled do západního tisku postačuje, abychom pochopili, jak jsou tyto události informačně pokrývány. Po dalším úspěšném zátahu na ozbrojence může NATO přijít s báchorkou o „revolucionářích a partyzánech“ a nadále pokračovat v naplánovaném scénáři.