Řecko propadá panice, čelí změně homérských rozměrů

Úředník se obával poskytnout své jméno. Než vytáhl tenký pořadač velikosti A4, rozhlížel se po dřevem obložené hale s mramorovou podlahou. Pořadač má zhruba velikost malého bezpečnostního boxu – a ty, od doby, kdy finanční krize zasáhla před 18 měsíci Řecko, se staly nejvyhledávanějšími finančními produkty v zemi. Řekové vybrali své životní úspory z účtů a vložili je do kovových pouzder v trezorech v přízemí, protože se obávali, zda banky zůstanou v provozu.

Boxy jsou tak oblíbené, že banka musela vloni zdvojnásobit jejich nájemné – a přesto každý den si jeden z nich vyžádá 5 až 10 zákazníků. Této bance došly volné boxy již před několika měsíci. Úředník se naklání: „Pracuji v bance 31 let, a nikdy jsem takovouto paniku neviděl.“

Oficiální údaje to potvrzují. Jen v květnu bylo vybráno 5 miliard euro řeckých vkladů, jako součást toho, co analytici popisují jako „tichý run na banky“. Tato verze runu na banku je také chaotická a nervózní, jen není tak zjevná. Zákazníci netvoří před pobočkami dlouhé fronty, prostě vybírají kolik mohou. Část těchto peněz bude samozřejmě použita na zaplacení dluhů nebo jako dodatečný příjem, ale bankéři připisují obrovský rozsah výběrů obecnému strachu ohledně výhledu Řecka, který zachvátil celou společnost, od skromných střádalů šetřících si na horší časy po opravdu velké hráče.

„Bezradná“ vláda

„Pokaždé, když se trh pohne, mám spoustu telefonů,“ říká v Aténách sídlící finanční manažer. „Jsou to investoři, kteří se ptají: „Jak mohu dostat své peníze ze země?““

Jeden vysoce postavený investiční bankéř je méně diplomatický: „Lidé jsou vyděšeni, že vláda neví, co se kurva děje.“ Vypráví příběh o jednom známém, který si vybral 30,000 euro, zabalil je do balíčku a ukryl je v garáži. „V tom pytlíku byla předtím nějaká svačina,“ říká. „Takže přitahoval krysy, které bankovky sežraly.“

Pytlíky s penězi v garážích, vyděšení střadatelé opouštějící banky a dokonce zemi: to není druh příběhů, které si spojujete s relativně prosperující evropskou zemí, ale s rozvojovou zemí čelící boji o ekonomické přežití. Fakt, že se to nyní objevuje v Řecku, nejen naznačuje rozsah finančních problémů, naznačuje to i něco jiného: Řecko dnes vypadá jako některé části latinské Ameriky v nejhorších okamžicích jejich finanční krize.

Jako ozvěna dnů Jima Callaghana je Mezinárodní měnový fond zpět v Evropě a dělá to, na co je více zvyklý dělat v Buenos Aires nebo Brasilia: poskytuje nouzové úvěry a říká vládám, jak řídit jejich ekonomiky. Ba co víc, rozsah změn, které nyní předlužené Atény provádějí, je tak velký a tak rychlý, že až z Řecka odejde, bude to úplně jiná země.

Samotná vláda popisuje svůj plán na sražení veřejných výdajů a zvýšení daní jako nejambicióznější program na snížení deficitu na světě. Ale co často v diskusích o fiskálním tvrdém přistání chybí, je dopad na život občanů, kteří mají málo drahocenného času, aby se přizpůsobili. Když jsou platy státních zaměstnanců sníženy o 30% během několika měsíců, jak k tomu došlo vloni, a přes 20% pracovníků veřejného sektoru čelí nezaměstnanosti do čtyř let – kdy je navíc prodávána hromada národních aktiv, která má být zprivatizována do vánoc, kdy bude následovat další propouštění – pak lze mluvit o totální transformaci pracovní síly.

Řecko je již jednou z nejchudších a nejnerovnějších společností v Evropě, říká Christos Papatheodorou z Demokritovy univerzity v Thrace. K těm několika málo zemím, které jsou na tom hůře, patří Rumunsko, Bulharsko a Lotyšsko. Takže jak bude řecká společnost vypadat, až nabudou vládní úsporná opatření účinnosti? Odmlčuje se a pak říká: „Bude pravděpodobně vypadat jako rozvojová země.“

Tuto zprávu zaregistrovali i pracující: jedním ze slov používaných členy odborů a dalšími, kteří se škrty nesouhlasí, je kinezopeisi, či počínšťování. Tvrdí, že tak velký pokles mezd povede k tomu, že pracovní síla bude placena stejně, jako její protějšek v Shenzen.

Nejpodivnější věcí je, že někteří prominenti ve vládě na totální transformaci řecké společnosti nevidí nic špatného, ačkoliv nestojí o to, aby Řecko připomínalo průmyslovou zónu ve východní Číně. Elena Panaritis je široce tipována za jednu z vycházejících hvězd v řecké vládě, a není těžké vidět proč: je chytrá, silně kovaná v ekonomii po kariéře ve Světové bance, zábavná, a mluví plynně anglicky, a je to přesně ten typ člověka, kterého by si jakýkoliv premiér vybral pro klíčové projevy k rozčileným institucionálním investorům.

A na řeckého politika zapojeného do protlačování určitých nejbolestivějších ekonomických opatření v historii země nevypadá ani nijak zvlášť řecky. Když zpozoruji, kolik počítačů Apple je v její kanceláři, odpovídá: „To je proto, že nejsem Řekyně, jsem Američanka“. Mluví s americkým přízvukem a okořeňuje to slovy „zatraceně“ a „přeji hezký den“. Na žádost, aby popsala, jak musí Řecko změnit svoji ekonomiku, se její odpověď točí kolem změn jeho institucí a struktur – jinými slovy, je třeba Řecko udělat méně řeckým. Když kritizuje byrokracii, říká: „To není kibuc, je to velká země!“

To je postoj, který slýcháte dostatečně často od těch, kteří chtějí Řecko změnit. Podle evropských měřítek má Řecko průměrně velký veřejný sektor, ale velmi děravý systém výběru daní. Nicméně veřejný sektor má nedostatek zdrojů a je neefektivní. Poslední den svého pobytu v zemi se dostávám do kanceláře veřejných penzí pro ty, kteří pracují v sektoru turistiky: jsou tam ve velké místnosti jen dva počítače Dell a pořadače se záznamy starými 30 let. Nikdy nikdo nezaplatil za to, aby byly údaje vloženy do počítače – je mi řečeno, a výsledkem je, že práce na jeden den trvá tři.

Utrpení soukromého sektoru

Další velký problém je v soukromém sektoru, kde je pouze pár odvětví, která jsou schopná ve světě přežít. Jason Manolopolous, autor nové knihy s názvem „Odporný“ dluh Řecka, říká, že roky kupovalo Řecko ze zbytku světa více, než prodávalo. „Kupujeme BMW od Němců a prodáváme jim rajčata.“

Nyní jsou tyto dny pryč. V aténské obchodní čtvrti Kolonaki butiky, které mívaly čekací seznamy na značkové kabelky, zavřely. Na jedné ceduli stojí, že vlastníci se přestěhovali – do Říma. V jednom obchodě s oděvy, s policemi zlevněných věcí Kelvin Klein a DKNY, manažer Sav vysvětluje, co se stalo: „V této krizi byla střední třída vyhubena.“ To samé se stalo v Buenos Aires během krachu v minulém desetiletí.

Výsledkem je, že lidé, kteří si zvykli na určitý způsob života a mysleli si, že patří do jedné sociální třídy, si zvykají na prudký pokles.

V jedné továrně, kde byl počet pracovníků zredukován z 200 na 30, ukazuje manažer na prázdnou podlahu a vypnuté stroje. Všichni jsou teď na podpoře v nezaměstnanosti, říká. „Samozřejmě, že i naše příjmy byly sraženy, takže k tomu také nemáme moc daleko.“

U kuchyně s polévkou kostela Aghia Triada v Pireu poblíž Atén nyní čeká na porci více řeckých chudáků. Anna a její dvě dcery sem šly za poledního slunce a nyní stojí frontu spolu s dlouhodobými bezdomovci.

Tou však Anna není: přišla o práci před třemi lety, ale stále zůstávala ve svém domě. Ale již nemá dostatečný příjem nebo podporu, aby mohla platit účty, a minulý měsíc ji odpojili elektřinu.

Vevnitř páter Daniel, hlavní kněz, říká, že si povšiml, jak si jídlo zdarma v církvi bere mnohem více „dobře oblečených čistých“ lidí. Vypráví příběh o 23letém mladíkovi, který se minulý týden vydal do Austrálie, a o 40leté ženě, která přišla o práci v pátek.

Protože řecká ortodoxní církev je částečně placena státem, poklesl plat kněží o téměř 10% na 15,000 euro ročně.

Jestli říká, že ortodoxní církev je také vystavena škrtům ve veřejných výdajích? Páter Daniel se směje, pak zvedne pět prstů: v Pireu je pět kněží, a brzy tu bude jen jeden. Uvažuje, že si sežene druhou práci.

„Je zde příliš mnoho bolesti a lidí hledají někoho, kdo by je vyslechl a stiskl jim ruku.“ Povzdechne si. „Každý den opouštím tento kostel s bolestmi hlavy.“