Merkel chce zničit Srbsko zcela

Až donedávna si srbský prezident Boris Tadič myslel, že jeho země má k členství v EU blízko. Skutečně, v posledních měsících byl tribunálu v Haagu předán bývalý velitel bosensko-srbské armády Ratko Mladič a bývalý vůdce srbské Krajiny v Chorvatsku Goran Hadžič. Zdá se, že jejich vydání je považováno za hlavní podmínku pro započetí vyjednávání s EU. Nicméně Merkel dala jasně na srozuměnou, že Srbsko musí „udělat něco jiného“, co předčí předávání politiků a vojenských vůdců do Haagu.

„Oficiální Berlín vidí budoucnost Srbska v EU. Ale mělo by být co nejdříve dosaženo pozitivních výsledků, včetně přímých rozhovorů mezi Bělehradem a Prištinou o normalizaci bilaterálních vztahů. Navíc je Spolková republika Německo proti jakékoliv jednostranné akci při řešení konfliktu v Kosovu. To je nezbytným předpokladem pro vstup do EU, řekla Merkel na společné tiskové konferenci s Tadičem.

Německá kancléřka zdůraznila potřebu usilování o pokrok. Dodala, že problém nemá rychlé řešení, ale práci je třeba odvést. Pak načrtla plán pro Srby. Řekla, že je třeba se vypořádat s paralelními správními strukturami v Kosovu a je třeba usnadnit obchodní výměnu. Přeloženo z diplomatického jazyka to znamená následující: oblasti severního Kosova, které stále poslouchají Bělehrad, musí být uznány za albánské, a Srbsko to musí akceptovat. Srbové musí také přestat s ekonomickou blokádou této oblasti.

Požadavky Německa se neomezují jen na Kosovo. Aby se mohlo připojit k EU, je Srbsko, podle Merkel, povinno zreformovat správní a právní systém a poskytnout právní ochranu národnostním menšinám. Pokud budeme číst mezi řádky, znamená to, že dnes přebývá v srbské Vojvodině zhruba 400,000 Maďarů, v Sandžaku přes 200,000 muslimských Slovanů, v údolí Presevo až 60,000 Albánců. Zájmy těchto skupin nesmí trpět podobně, jako zájmy kosovských Albánců, které se Slobodan Miloševič pokoušel „narušovat“.

Projev Merkel v Bělehradu měl i ekonomickou složku. Konkrétně požadovala, aby srbské úřady posílily tržní ekonomiku. Co toto posílení tržní ekonomiky na základě pravidel EU znamená je zjevné z příkladu bývalých socialistických zemí, které již do Evropské unie vstoupily. Znamená to otevření trhu a umožnění přístupu cizinců k nejchutnějším soustům. V důsledku toho se průmyslové podniky a banky ocitnou pod kontrolou německých společností.

Aby poněkud zmírnila účinek ultimáta, ocenila Merkel srbské úřady za jejich houževnatost při zavádění evropských norem v zemi. Za sebe prezident Tadič, který spolkl většinu německých požadavků, nazval Německo „klíčovým partnerem Srbska v EU“. Pak (jak situace dovolila) se pokusil s hostem z Berlína debatovat o Kosovu a přišel se svým pohledem na situaci.

Srbský prezident uvedl, že dnes jeho země čelí závažným problémům v oblasti, a jedním z nich je Kosovo a Metochie. Dodal, že zemi není třeba tlačit k dialogu s Kosovem, protože má na vyřešení tohoto problému zájem a nedělá si ohledně faktu, že Srbsko bude schopno vstoupit do EU bez vyřešení tohoto konfliktu, žádné iluze. Evropa má dost vlastních problémů a konfliktů a Srbsko má v úmyslu nejdříve vyřešit konflikty na západě Balkánu.

Podle Tadiče se Srbsko nechystá uznat odtržení Kosova. Tvrdil, že jeho země nebude volit mezi EU a touto oblastí. Politika „buď EU, nebo Kosovo“ je špatná a podobá se ultimátu, což je v rozporu s evropskými hodnotami a je třeba se tomu vyhnout. Zdůraznil potřebu nalezení flexibilního kreativního řešení, které neovlivní normální život a nedotkne se důstojnosti ani Albánců, ani Srbů, a nevytvoří hrozbu pro sousední země.

Na závěr srbský prezident vyjádřil naději, že Evropská unie (včetně Německa) bude hodnotit Srbsko podle stejných kritérií, jako ostatní kandidáty na členství v této organizaci.

Je těžké s komentáři srbského vůdce nesouhlasit. Nicméně tón německé kancléřky nezanechal pochyb, že Srbsko nebude hodnoceno podle stejných kritérií, jako ostatní kandidáti na členství v EU. Přesněji řečeno, srbské úřady vyjednávaly s vůdci kosovských Albánců mnoho let bez nějakého výsledku. Aby dosáhla výsledků, dorazila Frau Merkel do Bělehradu na „inspekci“. Tlačí pouze na jednu stranu – na Srby. To může mít pouze jeden výsledek: uznání Kosova Bělehradem.

Je třeba říct, že nepůjde jen o uznání Kosova, ale o jeho uznání v rámci hranic autonomní provincie v rámci Srbska a Jugoslávie. Nedávno, během návštěvy v Prištině, dal německý ministr zahraničí Guido Westerwelle jasně najevo, že revize hranic v této oblasti nesmí být předmětem jednání. Následně Srbové, kteří stále žijí v severním Kosovu, jakož i oficiální Bělehrad musí novou realitu uznat, protože to řeklo Německo.

Při nedávném incidentu, když se albánské úřady Kosova pokusily převzít kontrolu nad hraničním přechodem do Srbska, se Německo prakticky postavilo na stranu Kosovanů. Němci ignorovali fakt, že jejich činy vyprovokovaly vypuknutí nového násilí. Zároveň byli rozzuřeni faktem, že Srbové na obou stranách hranice, uměle vytvořené bombardováním NATO v r. 1999, od sebe nechtěli být zcela odděleni. Němci požadovali, aby Bělehrad „podnikl akce“ proti Srbům.

Tento postoj Německa není překvapivý. Již v 19. století Německo věřilo, že Balkán je zóna jeho strategických zájmů, a hlavním nepřítelem stojícím v cestě jejich prosazování bylo Srbsko, s Ruskem stojícím za ním ve stínu. Během druhé světové války začal Hitler s maximální fragmentací Srbska, převedl části jeho území Maďarsku a Bulharsku, oddělil Kosovo a vytvořil proti-srbský Nezávislý chorvatský stát (NDH).

Na počátku 90. let udělal kancléř-sjednotitel Helmut Kohl vše, aby si vynutil rozpad Jugoslávie. Koalice konzervativní CDU/CSU a liberálních „Svobodných demokratů“, která byla u moci do r. 1998, uznala Slovinsko, Chorvatsko a Bosnu a Hercegovinu jako první a protlačovala toto rozhodnutí v EU a OSN, kdy prakticky vyvolala válku. V r. 1995 německý ministr zahraničí Klaus Kinkel uvítal masakr srbské Krajiny provedený chorvatskými úřady. Letadla Bundeswehru bombardovala pozice bosenských Srbů.

Kohl pokračoval v kurzu potrestat Srbsko v případě Kosova. Vyzýval k potrestání Bělehradu již v r. 1998, rok předtím, než NATO začalo bombardovat. K bombardování (opět pomocí Bundeswehru) došlo v době, kdy byla v Berlíně u moci koalice Sociálních demokratů a „Zelených“, ale tento proces začal dříve. Německou levici lze jen stěží považovat za pro-srbskou, ale její proti-srbský přístup nebyl tak radikální, jako přístup pravice. Dnes je koalice křesťanských a svobodných demokratů u moci opět, se všemi z toho plynoucími následky.

Německo mluví se Srbskem drsně a pokouší se dosáhnout svých cílů. Bude pro Srby extrémně obtížným tomuto tlaku odolat. Půl milionu Srbů si vydělává v Německu, kdy by v takovém případě byli připraveni o zdroj příjmů. Ekonomika Srbska je zdevastovaná bombardováním a závislost na Německu je již obrovská. Srbsko je nyní téměř na kolenou a Německo usiluje o konsolidaci tohoto stavu věcí a o dokončení izolace Srbska, aby nemohlo být hlavní a rozhodující silou na Balkáně.