Sametové rozkradení republiky

Pro vysvětlení musím hluboko do historie – až do roku 1945. Tehdy základem naší politiky byl Košický vládní program. Dá se říci, že to byl socialistický program a už od roku 1945 jsme budovali socialismus. Šlo to ztuha, pomalu, ale stále to byl socialistický program. Dneska bychom řekli, že to byl demokratický socialismus. Bohužel - bylo po válce a začínala studená válka. Ve státě se tvořily dva bloky – jeden komunistický a druhý – řekněme kapitalistický. Rozhodně nechci říci, že demokratický. Byla to sorta lidí, kterým socialismus vadil a přáli si návrat kapitalismu. Nedělali to, protože vlastnili tehdy zestátněné banky a fabriky. Byli to jen slouhové bankéřů a fabrikantů.  Byla to stejná sorta lidí, kteří během pražského jara křičeli o neutralitě  a vystoupení z Varšavské smlouvy. Byla to stejná sorta lidí, která nám ukradla naší společnost v roce 1989. Sám Klaus přiznal, že tehdy na Letné si jen 3% lidí přálo návrat ke kapitalismu. Přesto nám ho připravili. Proto si nemůžeme dneska zpívat „teď už máme co chtěli“ – my jsme to nechtěli. A stále více a více lidí to nechce. Ale to neznamená, že si přejí návrat socialismu. Možná by chtěli režim, který tady začínal president Beneš v roce 1945.

Tehdy byla situace jiná. Naši otcové a matky znali poměry za první republiky a proto volili komunisty. Nechtěli návrat kapitalismu. Proto v roce 1948 podpořili komunisty při jejich převzetí moci. Postupem doby ale nebyli spokojeni ani  s politikou komunistů. Proto přišlo pražské jaro a požadavek na socialismus s lidskou tváří. Jenže zároveň se začínaly objevovat požadavky na neutralitu a vystoupení z Varšavské smlouvy. Tady už museli zasáhnout Rusové, protože byl ohrožen status quo v Evropě. Rusové nemohli připustit, aby měli společnou hranici přímo s paktem NATO, kam by nás noví vládci zatáhli jako po roce 1989. V roce 1989 byla už situace jiná. Nová generace nevěděla, co to je kapitalismus. Já sám jsem si pod pojmem nezaměstnanost nedokázal nic představit. Co to znamená být nezaměstnaný. Dnes už to vím. Lidé viděli jen pozlátko velkých platů a plné výlohy. Chtěli socialismus s německými platy. Noví vládci jim rychle vysvětlili, že obojí nejde. Takže žádný socialismus, ale tvrdý kapitalismus se socialistickými platy. Ideální řešení – bohužel ne pro nás. 

Ale vraťme se do roku 1945. Košický vládní program měl za cíl urychleně obnovit národní hospodářství zpustošené během války a položit základy nové sociální politiky „ve prospěch všech vrstev pracujícího lidu“. Požadavek znárodnění nebyl vládním programem výslovně uveden, ale všeobecně se s ním počítalo. Šlo o požadavek tak populární mezi obyvatelstvem, že proti němu téměř nikdo otevřeně nevystoupil. Znárodnění se uskutečnilo na základě čtyř dekretů prezidenta ČSR ze dne 24. října 1945. Vyhlášeno bylo na manifestaci na Václavském náměstí dne 28. října. Prvním dekretem byl zestátněn klíčový a velký průmysl, dalšími dekrety potravinářský průmysl, akciové banky a pojišťovny. Již dříve byl znárodněn filmový průmysl včetně dovozu, vývozu a distribuce filmů. V průmyslu se znárodnění vztahovalo na všechny podniky v klíčových oborech a jinde na velké podniky s více než 150–500 zaměstnanci. Plně znárodněny byly zejména doly, samostatné elektrárny, plynárny, hutě, válcovny, zbrojovky, cementárny, celulózky a důležité obory chemického průmyslu. Celkem bylo v průmyslu znárodněno více než 3000 podniků, tj. 67 % celkového počtu průmyslových podniků, v nichž pracovalo 61 % zaměstnanců průmyslu. V prvních poválečných letech měli značný vliv na řízení a činnost národních podniků dělníci a další zaměstnanci prostřednictvím závodních rad, odborových organizací a přímého zastoupení v představenstvech národních podniků.

Znárodnění bylo chápáno jako akt sociální spravedlnosti, předání výsledků práce lidu do jeho rukou. Tady je nutno zdůraznit, že Beneš znárodňoval a nikoli postátňoval. Dával podniky do správy státu, ale nikoli, aby s ním obchodoval. Beneš tak konal vědomě a nikoli pod nátlakem komunistů. Konec konců byl národní socialista. Na základě jeho dekretů se začal formovat „národní majetek“. Ve všech následujících ústavách se definuje jako „národní majetek“ nebo  „společenské vlastnictví“. Např. článek 11, odstavec 1 hovoří : „stát zřizuje hospodářské organizace, hlavně národní podniky, kterým svěřuje části národního majetku do správy  jako samostatným právnickým osobám. Z toho vyplývá, že mimo toho, co může být osobním vlastnictvím, jsou všechny výrobní i nevýrobní prostředky  v bezpodílovém vlastnictví národa jako celku a podléhají správě státu družstev, které je možné pro tento účel zřizovat. 

Tady je jasně řečeno: podléhají SPRÁVĚ, ale nikoli prodeji nebo rozkradení.

Toto naše vlastnictví nám zároveň zajišťovalo reálné právo na práci. Jinými slovy správce (stát) byl povinný umožnit nám (jako vlastníkům) přístup k těmto  prostředkům, abychom je mohli používat pro sebe a potřeby naší rodiny. Je tady jasně stanoveno, že stát je pouze správcem a proto nemohl s tímto majetkem obchodovat ani ho zcizit. 

Dne 15. června 1988 v zákoně č. 98 stát v rozporu s tehdejší ústavou tento majetek postátnil. Zrušil „národní podniky“ a nově stanovil „státní podniky“. Navíc zároveň v § 66 tohoto zákona nahradil slova „spravující národní majetek“ slovy „který vykonává právo hospodaření s národním majetkem“. Těmito slovy umožnil praktickou devastaci tohoto majetku bez postihu a   bez možnosti kontroly ze strany lidu – do té doby vlastníků národního majetku. Dalšími zákonnými úpravami umožnil jeho rozprodej, přesněji jeho rozkradení v mezích nových zákonů.

Tyto zákony ustanovil tehdejší komunistický režim na poslední chvíli, když už viděl, že jeho dny jsou sečteny. Možná jsem přestřelil, když jsem napsal „komunistický režim“. Ono myslet si, že by Jakeš pochopil důsledky takové úpravy zákona, by bylo asi naivní. Možná to byla jiná vlivná skupina – třeba z „Prognostického ústavu“, která si už tehdy připravovala půdu pro následné rozkradení republiky a svoje obohacení.

Výsledek všichni známe.