Nyní je čas připravit země o suverenitu

Dopis Merkozyho uvádí:

Stávající krize odhalila nedostatky v konstrukci (evropské monetární unie) nemilosrdně. Musíme tyto nedostatky napravit… Potřebujeme závaznější a ambicióznější pravidla a oddanost členských států k eurozóně. To by mělo odrážet, že mít společnou měnu znamená sdílet zodpovědnost za eurozónu jako celek. Stavebními kameny nové Unie stability a růstu jsou: Posílená institucionální infrastruktura. Vládnutí eurozóně musí být výrazně posíleno.

Problémem, doposud, byla faktická nemožnost měnit jednohlasně různé smlouvy, na jejichž základě EU v současné době funguje. Protože hodiny na stále nervóznějších finančních trzích tikají, není čas na uhlazenost. A tak byla nalezena cesta: završení procesu tím, že se použije málo známá klauzule v Schengenské smlouvě, aby se urychlilo zavedení „posílené institucionální architektury“, které je potřeba.

V úterním proslovu v Marseille Sarkozy obšírněji zmínil, co si nová dohoda vyžaduje, a zároveň opatrně zmínil, jak by to mohlo být vynuceno. Řekl: „Nikdy dříve nebyla (sjednocená) Evropa tak potřeba. Nikdy nebyla v tak velkém nebezpečí… Nikdy nebylo riziko rozpadu Evropy tak velké. Evropa čelí mimořádně nebezpečné situaci.“ Řekl, že je potřeba schopnosti vynutit si rozpočtovou kázeň tím, že budou trestány ty země, které podle nových pravidel utrácí nadměrně.

Ve svém společném dopise navrhli Sarkozy a Merkel plán:

1. Dát Evropské komisi pravomoci k uvalování sankcí na země, které mají nadměrný rozpočtový schodek (nad 3% GDP);

2. Požadovat po každé členské zemi, aby změnila svoji ústavu, aby požadovala vyrovnaný rozpočet;

3. Požadovat po každé členské zemi platit EU podnikové daně a poplatky z finančních transakcí, aby se takové vynucování zaplatilo; a

4. Vynucovat, aby jakákoliv budoucí nouzová vyplácení byla povinně placena daňovými poplatníky, zatímco soukromé banky a investoři budou chráněni před ztrátami (jak se stalo v Řecku).

Nicméně v případě, že tento plán nebude během víkendu v Bruselu přijat, existuje drakonický plán, se kterým přijde Herman van Rompuy, prezident Evropské rady, nazvaný „fiskální úmluva“, která nepotřebuje naprosto žádné schvalování parlamenty nebo občany. Prostě bude (feudálně – p.p.) uvalena shora. Sarkozy řekl: Je to naše povinnost. Nemáme na výběr.“

„Fiskální úmluva“ van Rompuye připraví o hlasovací práva členské země EU, které nevyhovují, a vynucováno to bude výkonnou rukou EU. Sarkozy mlžil ohledně toho, jestli takové „vynucení“ bude znamenat vojenskou akci nebo invazi do zemí, které se provinily, nebo různá úsporná opatření, která budou uvalena, aby se přivedly k poslušnosti. Ale je jasné, že rétorika v Bruselu přitvrzuje, jak finanční nejistoty na trzích eskalují.

Jak poznamenal Samuel Gregg, píšící pro Acton Commentary:

Euro bylo svoji podstatou vždy o používání ekonomických nástrojů k realizaci velkého politického plánu: evropské unifikace. Hlavní stoupenci společné měny, jako Jacques Delors a Helmut Kohl, již v 90. letech nikdy nezakrývali fakt, že je to jejich konečným cílem… (Nyní se zdá), že většina evropské politické třídy je ochotna udělat pro záchranu eura téměř cokoliv – včetně překročení hranic povolených smlouvou o EU, zákonů a národních ústav.

Jak Murphy poznamenal: „Výzva k tvrdé okamžité změně by měla vést k fascinujícímu dni, kdy se evropští vůdci sejdou v Bruselu.“