Rozděl a panuj

Slovenské národní povstání podpořilo ideu čechoslovakismu a proto po válce všichni podpořili pokračování československého státu. Bylo tomu tak i proto, protože se nacionalistický stát zprofanoval podporou hitlerovského Německa. Slovenské divize na východní frontě nedělaly Slovákům čest. Samostatný Slovenský štát by po válce patřil spolu s Itálií mezi poražené. Proto také opětné spojení s Čechy napravilo pošramocenou pověst Slovenského štátu.

Následné spolužití s Čechy za doby komunismu nacionalistickým tendencím nesvědčilo. Slovenský nacionalismus se znovu objevil po vítězství demokracie u nás. Začalo to nevinně spojovací čárkou v názvu a pokračovalo v dalších tahanicích o název společného státu. Tím to však neskončilo. Slovenský nacionalismus a řeči o odtržení od Čechů nabíraly na síle.

Trvalo dost dlouho, než českým politikům došla trpělivost. S nástupem Václava Klause k moci se začaly ozývat hlasy i z české strany. Začalo se tím, že většina peněz ze státního rozpočtu za komunistů šla na industrializaci Slovenska. A skutečně se v těch letech stavělo více nových továren na Slovensku. Slovensko se stávalo vyspělou průmyslovou zemí. To vše za pomoci peněz ze společného státu. Nikdo už neupozornil na to, že se sice staví více na Slovensku – ale byl to stále náš stát a daně z těchto podniků šly do federálního rozpočtu. Ale propaganda zapracovala a v Českých zemích se začalo rozšiřovat povědomí : „když chtějí, tak ať jdou“.

Na Slovensku vládl nacionalista Mečiar a v Čechách pragmatik Klaus. Nakonec se oba domluvili a ke dnu 31. prosince 1992 rozdělili náš stát na dva samostatné státy. Udělali to bez souhlasu lidí. Ačkoli média upozorňovala na to, že na Slovensku je pro odtržení jen menšina nacionalistů, navíc podporovaná nacionalisty ze zámoří, nikdo neposlouchal. Nikdo nepodpořil hlasy požadující na Slovensku referendum o odtržení ze společného státu. Média, teď už v majetku soukromých vlastníků, podporovala odtržení. Oni věděli, jak by referendum skončilo a proto ho nesměli připustit. Nic nesmělo ohrozit záměr těch, co tahali za nitky v pozadí. Československo bylo jen první na řadě.

Pokračování snah o rozdělení a panování byla Jugoslávie. Ta byla novým pánům trnem v oku. Svobodná a silná Jugoslávie navíc ve vlivu fungujícího socialistického státu byla mnohonárodnostní stát. Tam nebyl problém zasít semena národnostní nenávisti. Vedoucím a tmelícím prvkem bylo Srbsko. S tím začali. Nejprve podporou původně teroristické organizace, ze které se škrtem pera stala osvobozenecká demokratická armáda v Kosovu. Již před odtržením Kosova se probudilo fašistické Chorvatsko a začalo s čistkami Srbů. Chorvati odjakživa nenáviděli Srby. A jejich nenávist je spojila za druhé světové války s Hitlerem. Protože obyvatelstvo v Jugoslávii bylo silně  promíchané, i v Chorvatsku žilo mnoho Srbů. Za druhé světové války Chorvaté nahnali Srby (včetně cikánů a židů) do koncentračního tábora Jasenovac, kde zmasakrovali nejhrůznějším způsobem 600 tisíc Srbů. V devadesátých letech se rozhodli  ty přeživší Srby vystěhovat z jejich nového, chorvatského, státu. Že to vystěhovávání bylo podobné více genocidě, je jen náhoda. Stejně jako to, že se poslanci v chorvatském parlamentu zdraví zdviženou pravicí (možno vidět na You Tube). Jestli při tom říkají Sieg hail - nevím. Chorvatsko, stejně jako Slovensko, spojení s protihitlerovským státem zachránilo před sankcemi vítězů války. Zajímavé na věci bylo, že Chorvaty už dávno před začátkem konfliktu vyzbrojovala německá tajná služba BND. "Německá tajná služba vedená Klausem Kinkelem začala v roce 1981 intenzivní kampaň k rozvrácení Jugoslávie" (E. Schmidt-Eenboom, Der Schattenkrieg, Econ Verlag, Düsseldorf 1997). Je vidět, že stará láska nerezaví.

Stejnou politiku zkoušeli i na Rusko. Vybrali si na to opilce Jelcina, který dělal všechno proto, aby se Rusko rozdělilo na stovky malých státečků podle stejného nacionálního klíče. Všichni malí gubernátoři v post sovětských republikách chtěli být samostatní. Samozřejmě, když seděli na ropě a čekalo by je bohatství od amerických naftových společností. Že by jejich národy chcípaly hlady, je nezajímalo. Naštěstí se Jelcin dříve uchlastal, než stihl provést svůj plán na destrukci Ruska. Nový pán v Kremlu už nezobal z ruky americkým naftovým společnostem a rozhodl se naftu zachránit pro Rusko. Začal omezovat všechny ty nafto-barony a nemazlil se nimi. Když se Chodorkovskij rozhodl prodat svůj podnik, získaný za Jelcina Američanům, tak ho dal zavřít. Putin zachránil Rusko před parcelizací a rozprodáním národního bohatství cizincům. Proto ho tak nenávidí a pomlouvají.

Stejně je to s Běloruskem. Ani tam nepustili západní nadnárodní koncerny a nenechali si rozkrást stát. Proto také v Bělorusku není demokracie. Nevadí jim, že v Bělorusku dostal Lukašenko ve svobodných volbách podporu přes 70% voličů. A není se co divit, vždyť je tam mnohem vyšší životní úroveň než na Ukrajině a dokonce i v Rusku.

Rusko a Bělorusko byly jediné, které se zachránily před ovládnutím od mezinárodního kapitálu. Jugoslávii – tedy Srby - museli přesvědčit humanitárním bombardováním.

Jen my jsme šli do chomoutu sami, dobrovolně a s muzikou.

Takže - na závěr mého článku Rozděl a panuj už víme, kdo inicioval a jak proběhlo rozdělení – ale kdo tady panuje?

Z rozdělení Československa měli největší zisk Němci. Jak jsem uvedl výše, média prosazovala rozdělení státu. Není bez zajímavosti, že česká média jsou plně v německých rukou. Po rozdělení se do země navalil německý kapitál. Jeho největším úspěchem byla mladoboleslavská automobilka, kaolinky,  cementárny, vápenky, kamenolomy  (které už dostali před začátkem privatizace). Německý Siemens koupil i plzeňskou Škodovku. Ale po vykradení škodováckých archivů se stáhl domů a svého velkého konkurenta zlikvidoval. Po celé zemi jsou rozprostřené stovky, možná tisíce podniků, patřících německému kapitálu. Německé podniky u nás vykořisťují naše dělníky, vytvářejí u nás obrovské zisky, ale neplatí tady daně. Ty platí doma v Německu. Zato tady platí pětkrát menší mzdy, než u nich doma. Není to nádherný kšeft? Horší je to s námi, my jsme plně závislí na německé ekonomice. Spolu s ní stoupáme, spolu s ní padneme. Myslím, že Hitler by měl radost, více by si ani nemohl přát.

V Kosovu mají Američané největší vojenskou základnu. Srbsko je na kolenou a nová zprofanovaná vláda prosí o vstup ke svým katům. Ti stále stupňují svoje požadavky aby dále pokořili Srby.  

Jak je to v Chorvatsku nevím, ale v Rusku zřejmě ostrouhali. Naštěstí ještě jsou národy, které se dovedou ubránit – když mají správné a nezkorumpované vůdce. Ovšem to nejsou demokraté.