„Írán“ jako zbraň subordinace

Když se zeptali Victorie Nuland, co si myslí o názoru bývalého náměstka ministra zahraničí Nicholase Burnse, že rozhodnutí Indie pokračovat v obchodování s Íránem „není jen políčkem do tváře USA – ale vyvolává to otázky ohledně její schopnosti vést“, odpověděla Nuland, že Burns je „soukromou osobu“.

Komerční tlak na Indii se začal projevovat. Indian Export Credit Guarantee Corporation, která pojišťuje rizika indických vývozců, sdělila, že nezastaví pojišťování vývozů do Íránu, ale bude „velmi opatrnou“ a „pokusí se udržet svoji expozici na minimální úrovni“.

V situaci, kdy Turkiye Halk Bankasi není schopná poskytovat finanční zprostředkování třetím stranám a kdy v Dubaji sídlící prostředníci nejsou schopní jednat bez problémů s íránskými firmami, navršily se od prosince 2010 íránské nedoplatky indickým obchodníků asi na 3 miliardy dolarů. Tyto komerční bolehlavy indicko-íránské obchodní vztahy znepříjemnily.

24. února SWIFT, hlavní služba zasílání finančních zpráv pro mezinárodní převody peněz, vyhrožovala, že Írán od své sítě odstřihne. Society for Worldwide Interbank Financial Telecommunications (jak je SWIFT méně známá) je ve styku s asi 10,000 členskými bankami a denně přenáší 17 milionů finančních zpráv. V r. 2010 odeslalo 19 bank a 25 finančních institucí v Íránu přes síť SWIFT 2 miliony zpráv.

Se sídlem v Bruselu je SWIFT náchylná ohledně připojení se k poslednímu embargu EU na Írán. Její korporátní vůdci, Yawar Shah (Citigroup) a Stephan Zemmermann (UBS), jsou pevně zakotvení v atlantické finanční architektuře a nejsou ochotní postavit se politickému tlaku svých hlavních měst. Avi Jorisch, bývalý představitel amerického ministerstva financí, Bloomberg řekl: „Toto je finanční ekvivalent války.“ SWIFT nikdy předtím žádnou zemi tímto způsobem nevyhodila.

Komerční obavy mezi indickými obchodníky a politický tlak Washingtonu donutil indickou vládu hledat útočiště v Saudské Arábii. Náměstek saudského ministra pro záležitosti ropy Abdul Aziz Bin Salman bin Abdulaziz přijel do Indie a setkal se s indickým ministrem pro ropu a zemní plyn RPN Singhem, 23. února. Abdulaziz poznamenal, že Saudové by rádi zvýšili prodej ropy do Indie a že pokud by Indie kontaktovala saudskou Aramco, byly by její potřeby pokryty.

Indie se již začala „vyhýbat“ íránské ropě – v období 2009-10 dovezla 22 milionů tun a v období 2010-11 16 milionů tun. Indické dovozy z Íránu prudce stouply v lednu, protože ropa do Číny musela být přesměrována kvůli sporům o tržní cenu. V krátkodobém horizontu bude Indie pokračovat v nákupu od Íránu, protože její rafinerie jsou přizpůsobeny na íránskou ropu. Změna konstrukce rafinerií si bude vyžadovat finanční a technologické investice. O tomto problému zatím neproběhla žádná veřejná diskuse.

„Vážné obavy“ IAEA

Poté, co se tým Mezinárodní agentury pro atomovou energii vrátil z Teheránu a 24. února předložil svoji zprávu, došlo k eskalaci tlaku na Indii. Zpráva nenabízí žádné jasné důkazy. Írán pokračuje v obohacování uranu, což má technicky umožněno Smlouvou o nešíření jaderných zbraní (NPT), „pod dohledem Agentury“. Problém spočívá v „irácké oblasti“: „Od r. 2002 se začala Agentura stále více obávat možné existence tajných jaderných aktivit v Íránu, do nichž jsou zapojeny vojenské organizace, včetně aktivit souvisejících s vývojem jaderných hlavic pro rakety, o čemž Agentura dostávala pravidelně nové informace.“

Prst IAEA ukazuje na jedno místo: Parchin, pouhých 20 kilometrů jihovýchodně od Teheránu (není to moc ideální místo pro zkušební střelnici jaderných zbraní). IAEA skuhrala: „Írán nám neposkytl přístup do Parchin, jak žádala Agentura během svých dvou posledních návštěv Teheránu.“

Zpráva generálního ředitele IAEA je ve svém mlčení o předešlých návštěvách inspektorů v Parchin podvodná, jak poznamenal Gareth Porter. (Viz ). Zpráva z listopadu 2011 poukázala na to, že jeden nejmenovaný zdroj řekl, že Íránci provádí testy v Parchin od r. 2000. V lednu a v listopadu 2005 navštívily Parchin týmy IAEA, odebraly tam vzorky a odjely spokojené, že tento komplex nemá žádný vztah k jaderným zbraním. Po druhé návštěvě IAEA poznamenala, že „na navštíveném místě nebyla žádná zařízení nebo materiály s dvojím využitím“. Přesto však strašák Parchin zůstává.

Do r. 1992 byla IAEA slušným vyšetřovacím a ověřovacím tělesem systému OSN, které zajišťovalo, aby jaderné materiály v signatářských zemích NPT nebyly převedeny z výroby energie na výrobu jaderných zbraní. Článek IV Smlouvy o IAEA zaručuje, že členské země mohou „vyvíjet, zkoumat, vyrábět a používat jadernou energii pro mírové účely bez jakýchkoliv omezení“.

Na summitu Rady bezpečnosti v lednu 1992 atlantické mocnosti udělaly z IAEA „jaderného hlídacího psa“. Nešíření jaderných zbraní se stalo jejím hlavním cílem, který však zůstal oddělen od jaderného odzbrojování. Jinými slovy, IAEA působila v rámci „jaderného apartheidu“ a již neprosazovala, aby jaderné státy snížily svůj arzenál jaderných zbraní.

Navíc začalo šetření IAEA zpochybňovat právo některých zemí na obohacování uranu pro energetické účely. Postojem USA-EU je odpírat Íránu jeho vlastní obohacování a infrastrukturu přepracování, dokonce i když plní bezpečnostní požadavky IAEA a umožňuje prověření. Diskuse Íránu s IAEA jsou součástí pokusu zachovat určitý prostor pro vyjednávání ohledně maximalistických požadavků atlantických mocností.

Nahánění hrůzy v souvislosti s vojenskými útoky může být divadlo kvůli zesílení sankcí proti režimu, až po uvalení totálního embarga. Interpretací zprávy IAEA mluvčího Bílého domu Jay Carneyho je, že Írán odmítl „dodržet mezinárodní závazky“. Ve skutečnosti jen odmítl akceptovat maximalistické požadavky (spíše diktát – p.p.) atlantických mocností.

Bílý dům, zdá se, se do vojenské akce proti Íránu nežene, kdy ředitel národní rozvědky 31. ledna řekl kongresovému výboru, že Írán nemá žádné plány na zbraňové využití svého jaderného programu. Obamova vláda však použila nebezpečnou rétoriku („všechny možnosti na stole“), aby podvodně donutila země jako Indie k embargu, které si přeje uvalit do léta 2012.

Burnsův výrok, že Indie nevykazuje „schopnost vést“, je výhrůžka, že USA by nemusely podpořit žádost Indie o stálé křeslo v Radě bezpečnosti OSN. To je politická hra, kdy „Írán“ je používán jako zbraň k podrobení si zemí jako Indie a jejich subordinaci v rámci ekonomické a politické sféry USA. USA si hrají s ohněm, protlačují u Íránu „iráckou cestu“, nikoliv nutně kvůli změně režimu, ale v rámci studené války vedené proti vynořujícím se státům (Brazílie, Turecko, Indie, Čína).