Irsko hodilo granát do kompaktního fiskálního koktejlu EU

Tato zpráva byla překvapením jak pro Dublin, tak pro Brusel, hlavní město EU, protože vláda irského premiéra Enda Kennyho hlasitě protestovala proti tomu, že se neobává možnosti, že bude nutno hlasovat v referendu, jak vyžaduje irská ústava.

Problémem bylo, že přísloveční psi v politické ulici (jakož i dobře informovaní psi v Bruselu a Berlíně) věděli, že Kenny se v podstatě pokouší při vyjednávání referendu vyhnout. Kenny pak překvapil jak vlastní parlament, tak partnery z EU, když oznámil, že jeho vrchní státní zástupce mu poradil, že referendum je stejně nutné, navzdory požadavkům vlády na partnery v EU, aby se hlasování vyhnuli!

Vše je to tak trochu znepokojivé.

Pravdou je, že vláda, a stoupenci EU v Irsku obecně, se chtěla vyhnout hlasování, kvůli mimořádné nevypočitatelnosti irských voličů. Je žádána, aby hlasovala o smlouvě, která poskytne v celé Evropě právní statut jakési fiskální svěrací kazajce, proti které se v Irsku protestuje denně.

Ale to samo o sobě není to, čeho se vláda bojí. Problémem je, že Irové, když přišlo na evropské referendum, kdy za posledních jedenáct let hlasovali ve čtyřech, z počátku odmítli, a pak přijali jak Smlouvu z Nice, tak Lisabonskou smlouvu.

V důsledku toho vznikla u voličů jistá národní paměť, která je činí odolnými (aspoň z počátku) vůči hrozbám izolace Irska v Evropě, nebo stažení přímých zahraničních investic. Pokud vůbec, tak je pravděpodobnější, že voliči budou hlasovat „ne“, protože budou vědět, že vláda pak bude nucena vrátit se ke svým evropským partnerům a požadovat ústupky. V tomto ohledu se irští voliči často ukázali být lepšími vyjednavači, než jejich vlastní vláda.

Tentokrát je to jiné

Tentokrát může bitva o schválení smlouvy vypadat jinak. Především, na rozdíl od předešlé smlouvy předložené voličům, si tato smlouva nevyžaduje ratifikaci všemi 27 členskými zeměmi, stačí 12 členů ze 17členné eurozóny. Je to tato otázka, na kterou se pravděpodobně kampaň prosazující „ano“ zaměří a bude poukázáno na to, že tradiční hra irských voličů se zbytkem EU tentokrát fungovat nebude, kdy Kenny již poznamenal, že referendum bude „jednorázovou záležitostí“.

Vláda také poukáže na to, že smlouva specificky vylučuje země, které ji neratifikují, z využívání záchranného fondu při nějakém budoucím nouzovém vyplácení. To by byl silný argument, kdyby vláda rovněž netvrdila, že její fiskální reformy probíhají dobře, a proto druhé nouzové vyplácení již v žádném případě potřeba nebude. Tento týden Moody’s učinila pravděpodobně vládě laskavost, když tvrdila, že druhé nouzové vyplácení by mohlo být potřeba, protože má pochyby o plánovaném návratu Irska na dluhopisový trh v r. 2013.

Ale budou to síly shromážděné proti, které způsobí nejhlasitější pád čelistí na stůl u irských partnerů z EU. Kampaň za „ne“ bude vedena primárně levicí, kdy nacionalistická Sinn Fein bude hrát na strunu populistického (a podle průzkumů oblíbeného) negativního názoru na snižování výdajů, a bude varovat, s jistou důvěryhodností, že tato smlouva uváže zemi natrvalo v anti-keynesiánském spolku, kdy si nebude schopna půjčit na velké veřejné výdaje ani tehdy, když se země vrátí v budoucnosti na dluhopisové trhy.

Na straně konzervativní pravice Eamonn O Cuiv, bývalý zástupce vůdce strany Fianna Fail, která je pro smlouvu, nedávno prohlásil, že je proti smlouvě. Milionářský podnikatel (a evropský federalista) Declan Ganley, který sehrál přední roli při porážce Lisabonské smlouvy v červnu 2008, vytvořil spekulace, že i on se může stavět proti smlouvě, na základě toho, že nezachází dostatečně daleko.

Pak jsou tu lidé naštvaní na plány vlády prověřit septiky. Je to tak, lidé mající problém s vládou, která chce zastavit úniky splašků do rozvodů vody, nebo kvůli financování jejich místní školy nebo nemocnice. Sám O Cuiv, pošilhávající po hlasech venkovských voličů, nedávno tvrdil, že raději půjde do vězení, než by zaplatil navrhovanou daň z žumpy ve výši 50 euro.

Je to tato linie opozice, která způsobuje největší problémy straně „ano“, protože nyní existuje u irského hlasování v referendu EU tradice, kdy každá malá vesnice, okres a zájmová skupina oznamují, že jejich mikrozáležitost musí být vyřešena, má-li tato skupina hlasovat ve prospěch smlouvy.

Rovněž panuje strach, že zatímco tři hlavní strany v Dail (parlamentu) budou obhajovat „ano“, tradiční podpora státem podporovaných nevládních organizací, které normálně straní pro-evropským názorům, se tentokrát nedostaví, vzhledem k tomu, že jsou to ony, kdo nyní utrpěl výraznými škrty u financování od státu.

Vláda doufá, že bude mít v ruce ještě jednu dodatečnou kartu, a to otázku získání úlev u tak zvaných „směnek“ vydaných vládou na pokrytí dluhů irské nechvalně známé a nyní zaniklé Anglo Irish Bank.

Z leva doprava panující názor, že daňoví poplatníci musí nouzově vyplatit nezodpovědné a bezohledné banky a majitele jejich dluhopisů, je záležitost, která dráždí více, než jakákoliv jiná, a pokud se Kenny bude moct vrátit přede dnem voleb s dohodou, snižující náklady daňových poplatníků u financování tohoto dluhu, může to stačit na zchlazení vzteku ve svojí podstatě fakticky pro-EU zemi a k dosažení ratifikace smlouvy. Kenny již uvedl, že to není otázka, jestli lze Iry tímto způsobem „uplatit“, ale že smlouva bude posuzována věcně.

To vše jsou velmi vznešené řeči, ale realitou je, že od doby, kdy se bývalý premiér vrátil s předešlou smlouvou a chlubil se šekem na osm miliard liber z fondů EU (v dobách, kdy bylo osm miliard liber považováno za spoustu peněz), irští voliči se projevili v těchto záležitostech jako ultra pragmatici.

MMF tento týden oznámil, že věří, že by se mělo dosáhnout dohody u bankovních dluhů, a že je nyní na Kennym, aby přesvědčil své partnery z eurozóny, že je to nejlepší způsob, jak zabránit, aby všichni skončili po kolena ve sračkách, ať již ze septiků, nebo jiných.