Pokus o poučení z minulosti

Tak zvaný reálný socializmus zašel vnitřním rozkladem. Nakonec tady nebyl nikdo, kdo by byl ochoten zajistit, aby věci fungovaly, natož ho bránit. Velmi širokou cestou k tomuto stavu byl fakt, že někdo rozhodoval a někdo úplně jiný (pokud vůbec někdo) měl odpovědnost. Drobný příklad pro ilustraci: Do kanceláře vedoucího vpadl mistr údržbářů a řval, co je to za bordel, že nemají materiál. Vedoucí samozřejmě předpokládal, že mistr ví, co mluví a poslal náklaďák do dvě stě kilometrů vzdáleného podniku, aby mohla práce co nejdřív pokračovat. Jenže když materiál skládali, zjistili, že ho už před tím byl vlastně plný sklad. No a mistr údržbářů na to reagoval výkřiky, že má blbce vedoucího, který zbytečně žene auto kdovíkam. Koho potrestat? Za mistrem stála KSČ a trestat za těchto okolností vedoucího připadalo i komunistům divné. Taky se říkalo, že nevěstinec je instituce, kdežto bordel způsob řízení.

No, "čas oponou trhnul" a máme tu svobodu a demokracii. Nebudu podrobně rozebírat, co tato dvě sova mohou znamenat, a co dnes znamenají. Ovšem v souvislosti s naším tématem zcela zjevně znamenají to, že nikdo nemá odpovědnost vůbec za nic. Spousta lidí nadává, že nám vládnou bývalí komunisti. Já bych v tom nehledal osoby. Spíš bych řekl, že se demokratům také zalíbilo mít moc, ale nemít odpovědnost. No, a protože je rozdíl mezi tím, co se demokratům líbí, a tím, co demokracii zachovává, vládne nám komunistický bordel, zduřený do neskutečných rozměrů. A ti, kteří to odsuzují, to často zároveň nevědomky v jiných souvislostech prosazují. Ve skutečnosti jakýsi řád udržují jenom ti, kteří nás rozkrádají a pro svojí zlodějinu potřebují, aby stát částečně fungoval.

Ani se mi nechce opakovat stížnosti na špatné zákony. Jen bych si dovolil zeptat se, jestli je vůbec možné napsat dobré zákony do poměrů, ve kterých je každá sofistika při jejich výkladu přípustná. No, a právo na to, aby oni sami směli používat sofistiku, to budou kritici poměrů razantně bránit.

Stížností na to, jak se vláda drží u koryt jsou hory. Ovšem zpochybnit individualistickou životní filozofii, která takové jednání činí chvályhodným, to by bylo nejhorší kacířství – v tom se shodne levice s pravicí, vláda i její kritici.

Abych nepsal jen to, co píše každý: To, čemu se říká nezávislost, ve skutečnosti znamená v tomto zajímavém režimu svévoli. Krásně to vidíme na médiích (nejen těch provládních). Všechna více nebo méně užívají moc, která z jejich nezávislosti plyne, k zostuzení lidí ve veřejném prostoru, kteří jsou nebo by mohli být osobnostmi. Můžete si sami sestavit řadu jmen těch, kteří byli mediálně popravení nebo jsou soustavně špiněni. Připomenu jen dvě, jedno zprava a druhé zleva: Václav Klaus a David Rath. Nebo si vezměte novou "aféru Zavadil": Odborový předák v první řadě vyjednává. Nemůže si dovolit odmítnout pozvání k rozhovoru, i když za ním tuší podraz. No a co z toho dělají média, to si můžete přečíst kdekoli. Je to koneckonců pochopitelné. Redaktoři nechtějí, aby se ukázalo, že je někdo chytřejší než oni. JENŽE: Stínání hlav, které přečnívají je základní činností tyranie.

Mohl bych psát ještě dlouho, třeba o tom, že ekologické iniciativy často škodí přírodě víc, než žravý kapitalizmus (vzpomeňte ochranu kůrovce na Šumavě). Nebo o tom, že bojovníci proti rasizmu vyvolávají svými nerealistickými výlevy rasistické nálady. Musím ale přestat, aby to bylo k přečtení.

P.S. Můžete právem namítnout, že nadávat dovede každý, ale s řešením to bývá slabší. Dneska zcela jistě. Určitou naději vidím v lidech, kteří si zachování demokracie cení víc než vlastní prospěch (nejen hmotný). Kteří by užívali svůj podíl na moci k tomu, aby posílili, co je pro všechny. Jedním ze základů, na kterých demokracie stojí je totiž solidarita. Kromě otázky, kde je vzít, když jsme dvacet let vychovávali děti k zásadám opačným, čeká takové lidi úkol skoro nemožný – nutnost prorazit blokádu těch, kteří vylepšují své já tím, že odhalují špatnost druhých, podobně jako mistr ve zmíněné příhodě ze socializmu odhalil svého vedoucího, nebo novináři, kteří odhalili pana Zavadila.

P.P.S. Jistě. Osobnosti už tu byly a jak to dopadlo. Jenže kdo byl ochoten se na ty osobnosti blíže podívat, zjistil, že je spojuje vědomí vlastní výlučnosti a odpor k jakékoli práci. Tady dílo odhalovačů zcela selhalo...