S měkkými protikorupčními zákony se korupce nezbavíme

Když jsem v neděli slyšel v pořadu Otázky Václava Moravce předsedkyni poslanecké sněmovny tvrdit, že tomu není tak, že by korupce v České republice prorostla celou veřejnou správu, musel jsem vypnout televizi, protože není možné nechat se krmit něčím, čemu není možné věřit.

Princip objektivity sice dovoluje mluvit o korupci jenom tam, kde je prokázána, ale princip korupce spočívá v tom, že se o ní, pokud možno, nikdo nedozví.

Z objektivního hlediska tak drtivá většina korupčních případů zůstává neodhalena.

Když potom David Rath, po zatčení při přejímání úplatku, tvrdí, že kdyby byl na kteréhokoli politika nasazen na půl roku odposlech, něco by se na něj našlo, je na místě věřit, že mluví ze zkušenosti, která se nevztahuje jen na jeho osobu. V politice a veřejné správě se pohyboval dost dlouho na to, aby věděl, co se tam děje.

Když se v nějaké oblasti lidské činnosti etabluje určitý kodex chování, budou mu nevyhnutelně podléhat všichni, kteří do této oblasti vstoupí.

Vím to z vlastní zkušenosti, protože za komunistů jsem dělal 14 dní číšníka, nebyl jsem příliš nakloněn tomu točit pivo pod míru a nalévat místo francouzského gruzínský koňak a nakonec mě vyhodili s odůvodněním, že „to bysme sem ty peníze mohli nosit“.

V českých komunistických hospodách se prostě etabloval morální kodex „sloužit lidem a okrádat je“. Stejně tak dnes do české politiky nevstupují lidé, kteří se nechtějí nechat zkorumpovat, protože jim je jasné, jaký kodex chování je tam nastaven.

Pokud chceme českou demokratickou politiku zbavit morálního kodexu komunistických číšníků „sloužit lidem a okrádat je“, může se to podařit jen v případě, že budou odhlasovány zákony, které do této oblasti vnesou nový morální kodex a k tomu nemůže stačit vylepšování zákona o veřejných zakázkách.

Zákon se musí dotýkat přímo osobního života lidí, kteří pracují ve veřejné správě, protože změny jejich morálky nemůže být dosaženo jinak, než tak, že jim budou nastaveny nové normy chování.

Takový zákon o veřejné službě by měl stanovit, že pracovník veřejné správy, který se dopustí korupčního jednání, bude potrestán ztrátou veškerého osobního majetku a státu propadne i majetek jeho nejbližších příbuzných. S tímto rizikem se málokterý pracovník ve veřejné správě odváží zpronevěřovat peníze, které mu byly občany svěřeny, protože jeho morálka bude jasně definovaná zákonem, který stanoví, že veřejné finance jsou pro ty, kteří je spravují nedotknutelné a že pokud do veřejné správy chtějí vstoupit, mohou to udělat jedině s cílem používat peníze daňových poplatníků k prospěchu daňových poplatníků a nikoli k vlastnímu prospěchu.

Takový zákon by rozhodně nebyl v rozporu s tím, jaké je poslání politiků a pracovníků veřejné správy nebo jak je definována jejich práce. Předpokládá se totiž, že svěřené peníze nebudou rozkrádat a zákon, který by je v případě, že toto pravidlo poruší, zbavoval veškerého majetku, by je tedy neměl vyvádět z míry.

Ze stejného důvodu by nemělo být pro poslance českého parlamentu problémem takový zákon odhlasovat.

Z ústavního hlediska by šlo jen o drobnou úpravu bodu 4 článku 11 Listiny základních práv a svobod, kde se praví: „Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu“.

Článek by se musel doplnit v tom smyslu, že osoby, které se ve veřejné funkci neoprávněně obohatí z veřejných peněz, budou vyvlastněny bez náhrady.

Tak by ústava České republiky zajišťovala, že tato republika nebude zkorumpovaným státem.