Křížová výprava na východ

Aby tato aliance měla symbolické ztělesnění, Reagan druhý den v Londýně přišel s programovým vystoupením, ve kterém vyhlásil „křížovou výpravu“ proti „říši zla“. Pak následoval zvláštní prezidentský dekret, kterým byl rok 1983 prohlášen za „rok bible“. (Toto rozhodnutí bylo potvrzeno 18. dubna 1983, kdy Jan Pavel II přijal téměř celé osazenstvo – asi 200 lidí – jedné z nejvlivnějších politických organizací planety, „Trilaterální komise“). Takže evidentní „Drang nach Osten“ se symbolicky stal nástupcem první „křížové výpravy Němců proti Slovanům“, kterou v r. 1147 vedl papež Evžen III.

Za centrum všech operací „nových křižáků“ bylo vybráno Polsko. Jak Reagan, tak Vojtyla byli přesvědčeni, že pokud Vatikán a USA spojí své síly, aby zlikvidovaly polskou vládu a všestranně podpořily objevivší se nezákonné hnutí Solidarita, tak bude možné Polsko vyrvat ze sovětského bloku. Pod záštitou amerického prezidenta a římského papeže byla vytvořena široce rozvětvená síť, která začala personálně zajišťovat Solidaritu a poskytovat ji rady. Jejím prostřednictvím začaly do Polska proudit peníze od CIA, amerického Národního fondu pro demokracii (NED) a také z tajných účtů Vatikánu. Klíčovými postavami na straně USA byli ředitel CIA W. Casey a bývalý hlavní velitel NATO v Evropě A. Haig (jehož bratr, páter Haig, zastával vysokou pozici v hierarchii „papežské gardy“ – v jezuitském řádu) – kdy oba jsou rytíři Maltézského řádu.

Je třeba poznamenat, že strategická spolupráce mezi Washingtonem v osobě Reagana a Vatikánem v osobě Jana Pavla II, a také mezi šéfy jejich tajných služeb Williamem Caseym (CIA) a Luigi Podgim (vatikánská tajná služba, kterou západní výzkumníci nazývají „Posvátná aliance“) byla zahájena již několik týdnů před slavnostním ceremoniálem složení prezidentské přísahy R. Reaganem, který byl zvolen za prezidenta z velké části díky podpoře katolických voličů. Od konce r. 1980 působili jako spojka mezi USA a Vatikánem ve věci polské otázky Zbigniew Brzezinski a šéf vatikánského odboru propagandy kardinál Josef Tomko, který vedl vatikánskou kontrarozvědku Sodalitium Pianum (do chvíle, kdy Jan Pavel II sloučil obě služby Vatikánu do jedné a jejím ředitelem jmenoval Luigi Podgiho).

Kněží a představitelé amerických a evropských „nezávislých“ odborových svazů a rozvědek předávali „člověku z lidu“ Lechovi Walesovi a dalším vůdcům Solidarity strategická doporučení, odrážející způsoby a myšlenkové pochody jak Vatikánu, tak Reaganovo vlády. V té době vytažený, doslova jako čert z krabičky, Walesa dokázal před setkáním s Reaganem a Vojtylou odpracovat jako „elektrikář-mechanik“ v gdaňských loděnicích pouhých pár měsíců. Bylo to však nezbytné, aby se vytvořilo zdání „člověka z lidu“. Do té doby byl „národní vůdce“, spolu s příbuzenstvem, deset let vydržován katolickou církví, čili jak se říkalo za sovětské éry, byl příživníkem. Jeho aktivity měl na starosti osobně ředitel vatikánské tajné služby, přes svého agenta, polského jezuitského kněze Kazimira Przidatka.

Przidatek zpočátku dostal úkol dát dohromady skupinu polských kněží, kteří by se mohli infiltrovat do kruhů potenciálních stávkařů a do odborových struktur, ke kterým patřily i nově vytvořené odbory Lecha Walesy nazvané Solidarita a které se staly předmětem obzvláštního zájmu. Každý večer agenti v sutanách sepisovali seznamy s údaji „z první ruky“, získanými při rozmluvách s pracujícími a dalšími knězi. Jedním z neinformovanějších konfidentů byl Henrik Jankovskij, kněz kostela sv. Brigity, farnosti, kterou Walesa navštěvoval v Gdaňsku. Mimoto Przidatek přesvědčil Walesu, aby do vedení Solidarity dosadil historika Bronislava Geremka. Od toho okamžiku, podle názoru západních výzkumníků, „přešlo stávkové hnutí pod kontrolu církve“.

Opačným směrem, tedy do Washingtonu a Vatikánu, se informace dostávaly nejen přes „církevní otce“, naverbované činitele odborů a aktivisty Solidarity, ale i od „páté kolony“, tj. špionů nacházejících se bezprostředně v polské vládě a na ministerstvu obrany (jedním z nejefektivněji agentů, pracujících pro vatikánskou tajnou službu 11 let, byl pobočník generála V. Jaruzelského, plukovník polského generálního štábu Riszard Kuklinskij).

Člen amerického kongresového Výboru pro tajné služby Henry Hyde později řekl: „…v Polsku jsme dělali vše, co se dělá v zemích, ve kterých chceme destabilizovat komunistickou vládu a posílit odpor proti ní. Dodávali jsme vybavení, včetně technického, nelegální noviny, organizovali rádiové přenosy, zajišťovali propagandu, peníze, instrukce pro vytváření organizovaných struktur a další. Událostmi v Polsku byl inspirován podobný odpor v dalších komunistických zemích Evropy.“

Americký novinář Carl Bernstein, zabývající se zkoumáním vztahů mezi Vatikánem, Washingtonem, polskou katolickou církví a hnutím Solidarita v 80. letech (kdy to bylo zveřejněno ve formě článku v New York Times pod názvem „Svatá aliance“) vypověděl: „Americké velvyslanectví ve Varšavě bylo hlavním centrem CIA v komunistickém světě, a podle všech kritérií i nejefektivnějším… Casey se stal hlavním architektem vypracovávání politiky ve vztahu k Polsku. A v té době se Pipes a pracovníci americké Rady pro národní bezpečnost zabývali přípravou projektů zamýšlených sankcí.“

„Cílem bylo vyčerpat sověty a svést na ně vinu za vyhlášení stanného práva,“ konkretizuje sám Pipes. „Otázka sankcí se vypracovávala spolu se „zvláštními operacemi“ (sekce CIA, v jejíž kompetenci jsou skupiny provádějící tajné operace), a hlavním úkolem bylo, aby se Solidarita zachovala při životě, zabezpečit ji penězi, spojením, technikou.“ … V prvních hodinách krize Reagan nařídil, aby Janu Pavlu II s maximální operativností předávali americké výzvědné informace… Všechna stěžejní rozhodnutí Reagana, Caseyho a Clarka byla přijímána za úzkého kontaktu s Janem Pavlem II… V té době byly ve Washingtonu navázány úzké vztahy mezi Caseym, Clarkem a arcibiskupem Lagim.

Robert McFarlane, bývalý zástupce Clarka a Haiga, sdělil: „Skoro vše, co se týká Polska, šlo mimo normální kanály ministerstva zahraničí a přes Caseyho a Clarka… Věděl jsem, že se setkávají s Lagi, a že Lagiho musel prezident přijímat…“ Co se týká Lagiho, tak ten se objevil v Bílém domě minimálně šestkrát, aby se tam setkal c Clarkem a prezidentem. Zde je výpověď samotného Lagiho: „Moje role spočívala v tom, abych usnadnil styk mezi Walterem a svatým otcem. Svatý otec své lidi znal. Situace byla mimořádně složitá a bylo potřeba rozhodnout, jak naléhat na dodržování lidských práv, svobody vyznání, jak podporovat Solidaritu… Říkal jsem: „Poslouchejte svatého otce, máme v těchto záležitostech 200 let zkušeností.“

Zde uděláme malou odbočku a vysvětlíme, jakou „zkušenost“ měl katolický arcibiskup zřejmě na mysli. Jde o to, že výraz „propaganda“ jako specifický typ kombinovaného působení (informačního a možného fyzického) s cílem zvýšit vliv a moc zavedla právě katolická církev. V moderním pojetí zazněl 6. ledna 1622, kdy Vatikán poprvé v historii lidstva vytvořil „ministerstvo pravdy“ – zvláštní strukturu pro posílení boje za svůj ideologický a politický vliv. V názvu této zvláštní sekce, která se stala jedním z prototypů současných tajných služeb v celé Evropě, bylo použito slovo „propaganda“.

Takže americký ministr zahraničí A. Haig ne nadarmo později řekl: „Bez jakýchkoliv pochyb informace, které „tam“ dodával Vatikán, absolutně převyšovaly naše ve všech parametrech – jak co se týká kvality, tak operativnosti.“ Vojciech Adamickij, odpovídající za organizaci ilegálních tiskovin Solidarity sdělil: „Církev hrála u podpory Solidarity prvořadou roli a činila to aktivně a tajně… Tajně – podporovala politické aktivity, dodávala tiskařská zařízení všech typů, zajišťovala místnosti pro tajná setkání a mýtinky, připravovala demonstrace.“ (CIA se zase dělila s kardinály o informace, získané odposlechy telefonátů latinskoamerických kněží, kteří vyjadřovali názory proti americkým prominentům ve svých zemích).

Kardinál Silvestrini, bývalý náměstek vatikánského ministra zahraničí, vypověděl: „Naše informace o Polsku měly velmi dobré základy, protože kněží udržovali permanentní kontakty se svatým stolcem a Solidaritou.“ Bernstein uvádí: „Na území Polska vytvořili kněží komunikační síť, která se využívala pro výměnu zpráv mezi kostely, kde se ukrývali mnozí vedoucí Solidarity… Všichni klíčoví účinkující v tomto podniku na americké straně byli zbožnými katolíky – šéf CIA W. Casey, Richard Allen, Clark, Haig, Walters a William Wilson.“

Při čtení všech těchto odhalení si může někdo pomyslet, že tajné operace, které v konečném důsledku vedly k „největší geopolitické katastrofě století“, zůstaly věcí minulosti. Ani náhodou! Podnik „nových křižáků“ má pokračování i těchto dnech, ale to je už jiná historie.