Jaká demokracie?

Počínaje prvními roky základního chápání jsou děti západního světa indoktrinovány do víry, že bez demokracie by společnost upadla do nežitelného chaosu. Školy, jak veřejné, tak soukromé, tuto fantazii omílají do nekonečna milionům nedobrovolných studentů každý rok. Je jim říkáno, že vláda, která má ruce prakticky ve všem, k čemu se dostane, byla vytvořena proto, že má na mysli jen ty nejlepší úmysly. Obzvláště v Americe jsou představitelé demokracie vytvoření kolektivním géniem otců zakladatelů této země oslavováni jako dar lidstvu. A ačkoliv její vliv v posledních letech mizí, sloužila americká ústava jako vzor pro rozvojové národní státy po celém světě. V r. 1987 časopis Time odhadl, že ze 170 zemí, které v té době existovaly, „mělo více než 160 z nich základní listinu vytvořenou přímo nebo nepřímo z americké verze“.

Ústava je předkládána jako zázračný výtvor božských jedinců, zatímco v podstatě to nic takového není. Stejně jako jakýkoliv jiný pokus centralizovat moc státu i ústava byla vytvořena na podkladě ekonomických požadavků jejich tvůrců. Thomas Jefferson, John Adams, Thomas Paine a Henry Adams nebyli dokonce ani na setkání ve Filadelfii přítomni, když byla sepsána. Mnoho Američanů v té době bylo podezřívavých ohledně toho, co skončilo jako puč, který svrhnul decentralizované články Konfederace, a nastolil instituci dostatečně silnou na to, aby byla kooptována pro účely hledání zisků. Jak poznamenal Albert Jay Nock:

Ústava byla stvořena za nepřijatelných okolností; byl to státní puč.

Byla napsána, v první řadě, lidmi, zastupujícími zvláštní ekonomické zájmy. Čtyři pětiny z nich byli veřejnými věřiteli, třetina z nich byli spekulanti s pozemky a pětina zastupovala zájmy loďařů, výrobců a obchodníků. Většina z nich byla právníky. Ani jeden z nich nezastupoval zájmy práce, když byla ústava vyhlášena, zmocnily se jí podobné ekonomické zájmy v několika státech a protlačily její ratifikaci na státních shromážděních jako menšina – a skutečně ve většině případů pomocí metod, jejichž zjevným cílem bylo porazit vůli lidu. Navíc, a to je nejvíce znepokojujícím faktem ze všech, správa vlády podle ústavy zůstala zcela v rukou lidí, kteří tento dokument vymysleli, nebo kteří byli vůdci v hnutích za ratifikaci v několika státech.

Nepřikrášlená historie jako tato se na veřejných školách nikdy neučí a stěží ji zná širší veřejnost. Existuje pro to samozřejmě důvod. Když se sundají růžové brýle, vypadá stát jako organizované zločinné výpalnictví, kterým skutečně je. Ti pověření jako „zástupci lidu“ se ve skutečnosti starají o sebe a svůj finanční prospěch. Jak vláda roste a regulační byrokracie vzkvétá velikostí a rozsahem, vytváření zákonů se stává nejen prací pro zvolené legislativce, ale také pro vynucovače z exekutivy. Jinými slovy, stejní lidé, kteří byli pověřeni vynucováním práva, mají také volnou ruku v tom, jaká pravidla si přejí zavést. Tito nevolení byrokraté, v neustálé snaze ospravedlnit své mocenské posty, nebudou nikdy usilovat o snížení daní, které jsou jejich životně důležitou krví. Místo toho budou utrácet každý rok celý svůj rozpočet, protože jejich životním přáním je mít významnou práci prostřednictvím likvidace svobody. Vůle lidu je prodávána, aby se zajistila nová koalice státem privilegovaných voličů.

K narůstání monstra pomocí byrokracie docházelo v celém západním světě, ale zrychluje se děsivým tempem ve Spojených státech a v Evropě. Ve vydání 10,000 příkazů Institutu konkurenčního podnikání z r. 2012, které poskytuje jakousi momentku amerického regulačního státu, je zdokumentováno, že federální agentury byly zodpovědné za předložení 3,807 zákonů. Tyto ekonomicky destruktivní regulace byly vytesány do kamene navzdory tomu, že kongresem bylo schváleno a prezidentem podepsáno pouhých 81 zákonů. Zastupitelská demokracie byla nahrazena vládou nezodpovědných a nezodpovídajících se. V prostředí, kde mocenští hráči jsou odstíněni před odporem veřejnosti, vzrůstá příležitost ke kamarádšoftsví, korupci a zákulisním dohodám desetinásobně. Politika otáčivých dveří se stává normou, protože regulátoři, kteří píší zákony, jsou pak zaměstnáváni ve stejných firmách, které se vyhýbají jejich represivním opatřením.

Za louží v Evropě se nevolení technokraté nadále pokouší zachránit zadírající se měnovou unii. Úsporná opatření, která se rovnají většímu zvyšování daní, místo škrtům ve vládních výdajích, byla uvalena byrokraty, kteří s lidmi, kterým kradou majetek, nemají nic společného. Jde o centralizované plánování v kontinentálním měřítku. Člověkem s největším podílem na krizi je prezident Evropské centrální banky Mario Draghi. Ačkoliv Draghi má pouze jeden hlas v subjektu, který kontroluje tiskařský lis, je považován za mluvčího. Minulý týden, když byly zahájeny olympijské hry, učinil nechvalně známou poznámku, že je „třeba udělat vše, aby se zachránilo euro“. Tato poznámka, ať už ji Draghi připouští, nebo ne, byla učiněná s úmyslem, že tiskařský lis bude brzy rozjet nad rámec své výrobní kapacity, ve snaze zmírnit krizi tím, že se budou kupovat státní dluhy. Akcie jak v USA, tak v Evropě po této zprávě vzrostly, ale brzy se propadly, poté, co byl tento plán odhalen jako fraška. Žádné trumfy v ruce neměl; Draghiho poznámka byla pouhou pózou.

Nicméně tato událost byla vysoce odhalující ohledně spoléhání se globální ekonomiky na neustálé nalévání levných nekrytých peněz. Za centrálního bankovnictví jdou preference spotřebitelů, které normálně usměrňují ve volném trhu strukturu výroby, do pozadí a dopředu se dostávají vrtochy provozovatelů tiskařského lisu. Finanční trhy začínají ustřeďovat své operace kolem čerstvých hromad nově vytvořených digitálních peněz. Bankovnictví zlomkových rezerv se stává ještě silnějším. Protože peníze nejsou neutrální a vždy vstupují do ekonomiky ve specifických bodech, první příjemci jsou schopni utrácet a investovat předtím, než jsou ovlivněny celkové ceny. Poslední příjemci se musí vypořádat s rostoucími cenami, protože jejich mzdy stagnují; tudíž se snižuje jejich reálný příjem.

Ekonomika volného trhu je podobná demokracii, protože spotřebitelé hlasují svými peněženkami o tom, kdo vyrábí nejlepší produkt. Za centrálního bankovnictví má několik jedinců zaručený monopol na výrobu toho, co usnadňuje všechny transakce. Na centrálním bankovnictví v praxi není nic demokratického; je to systém pyramidového vládnutí založeného na fantastické myšlence, že existuje ideální množství peněz, které dokáže určit jen pár intelektuálně nadaných ekonomů. Za sto let jeho fungování se profesionální centrální bankéři naučili, prostřednictvím různých krizí, které zamořily 20. století, že tištění peněz řeší, zdá se, vše.

Od počátku krize eurozóny každý, kdo nehasil svoji žízeň dobrodiním upřímné vlády, zjistil, že skutečnými beneficienty různých plánů nouzového vyplácení byly velké banky. Protože komerční banky v severní Evropě mají expozici u státních dluhů, je v jejich nejlepším zájmu vyhnout se krachu, dokonce i kdyby to mělo znamenat získávání úroků v devalvované měně. Lidem zemí PIIGS (Portugalsko, Itálie, Irsko, Řecko a Španělsko) je jejich vládami říkáno,, že z nouzového vyplácení mají prospěch oni. Ve skutečnosti se však děje to, že bankéři tahají za špagátky bezskrupulózní politické třídy, která se snaží trhnout něco na tom, že pomáhá svým přátelům na vysokých místech. Řeči představitelů EU o zachování demokracie nejsou nic jiného, než dětinská snaha, když je porovnáme s nestoudným systematickým vykořisťováním, které stát ztělesňuje.

Vládnoucí kastu zajímá souhlas „lidu“ jen potud, aby nepoznal své utlačovatele. Demokracie je šaráda, aby se přesvědčily masy, že mají svoji budoucnost v rukou, zatímco jsou otroky diktátorů. Ekonom a filosof Hans-Herman Hoppe měl pravdu, když rozpoznal, že demokracie nemá nic společného se svobodou. Demokracie je měkkou variantou komunismu, a zřídka kdy v historii myšlenek byla považována za něco jiného.

Místo aby dala hlas lidem, umožňuje demokracie škrcení života mužů a žen státní mocí. Když protestující Okupuj vloni na podzim křičeli „takto vypadá demokracie“, mylně považovali moc vlády za nejlepší prostředek ke zmírnění chudoby. Moderní demokracie ve skutečnosti vypadá tak, že jde o nekonečná nouzová vyplácení, zvláštní privilegia a imperiální války, vše placeno z mozolů obyčejných lidí.

Nic z tohoto netvrdí, že odpovědí je přechod na skutečnou demokracii. Oblíbené pořekadlo, že demokracie je to, když „dva vlci a ovce hlasují, co bude k večeři“, je nepopiratelně přesné. Systém, kde jedna skupina lidí může strkat své ruce do kapes ostatních lidí, není ekonomicky udržitelný. Demokratické poštvávání lidí proti sobě vede k morální degeneraci a narušuje akumulaci kapitálu. Není všelékem na prohnilost, která vychází z center moci. Skutečná lidská svoboda, s respektem k majetkovým právům, je jediným základem, ze kterého může civilizace růst a prospívat.