Výbuch ve venezuelské ropné rafinerii: Sedm dobrých důvodů pro podezření na sabotáž

„Nemůžete vyloučit žádnou hypotézu… Je prakticky nemožné, aby zde, v ropném zařízení jako toto, které je všude plně automatizováno a které má tisíce zodpovědných pracovníků ve dne v noci, civilních a vojenských, docházelo k úniku plynu po 3 nebo 4 dny, a nikdo by nereagoval. To je nemožné.“ – prezident Chavez odpovídající americkým médiím a na obvinění opozice, že výbuch a požár v ropné rafinerii byly důsledkem zanedbání ze strany vlády.

Úvod

Pouhých 43 dní před venezuelskými prezidentskými volbami, kde prezident Chavez vede trvale o 20%, zabil výbuch a požár v rafinerii Amuay nejméně 41 lidí – z nichž polovina byla příslušníky Národní gardy – a zničil ropná zařízení produkující 645,000 barelů produktů denně.

Okamžitě po výbuchu a požáru, na povel, všechna masmédia v USA a Británii a pravicová venezuelská opozice začala s všeobecným odsuzováním vlády coby viníka katastrofy, a obviňovala ji z „hrubé nedbalosti“ a „nedostatečného investování“ do bezpečnosti.

Avšak existují silné důvody tato samoúčelná obvinění odmítnout a zformulovat pravděpodobnější hypotézu, tedy že výbuch byl sabotážním činem, naplánovaným a provedeným tajnou skupinou specializovaných teroristů, z pověření americké vlády. Existují silné argumenty na podporu a pro pokračování v této linii vyšetřování.

Argumenty pro sabotáž:

1) První otázkou v jakémkoliv seriozním vyšetřování je, kdo z toho má prospěch a kdo tratí na zničených životech a produkci ropy.

USA jsou jasným vítězem na několika klíčových frontách.

Zaprvé, prostřednictvím ekonomických ztrát venezuelské ekonomiky – 2,5 milionu barelů v prvních pěti dnech a výpadek dále pokračuje – bude vyvinut tlak na sociální výdaje a opozdí se produktivní investice, které jsou jedním z hlavních volebních lákadel Chavezova prezidentování.

Zadruhé, podle očekávání začaly USA, ke kterým se přidal také jejich loutkový kandidát Henrique Capriles Radonski (to zadeklovanej jistě nebude… – p.p.), okamžitě s propagandistickou bleskovou válkou s cílem zdiskreditovat vládu a zpochybnit její schopnost zajistit bezpečnost svých občanů a klíčových zdrojů bohatství země.

Zatřetí, výbuch vytváří nejistotu a strach mezi částmi voličů a mohl by ovlivnit jejich hlasování v říjnových prezidentských volbách.

Začtvrté, USA si mohou vyzkoušet účinnost širší destabilizační kampanně a schopnost vlády reagovat na jakékoliv další bezpečnostní hrozby.

2) Podle oficiálních vládních dokumentů americké zvláštní jednotky operují ve více než 75 zemích, včetně Venezuely, která je cílem kvůli nepřátelským vztahům.

To znamená, že USA mají tajné vysoce vycvičené operativce působící na území Venezuely. Zajetí amerického mariňáka při ilegálním vstupu do Venezuely, s předešlými zkušenostmi z válečných zón v Iráku a Afghánistánu, je toho známkou.

3) USA mají dlouhou historii násilných destabilizačních aktivit ve Venezuele – podpora vojenského puče v r. 2002 a sabotáž ropného průmyslu pracovníky vedení v r. 2003, například. K americkým akcím majících za cíl ropný průmysl patřily sabotáže počítačových systémů a snaha znehodnotit rafinerie.

4) USA mají dlouhou historii sabotáží a násilných akcí proti nepřátelským režimům. Na Kubě v r. 1960 CIA vypálila obchodní dům a třtinové plantáže a umístila bomby do turistických středisek v centru měst – s cílem podkopat strategické sektory ekonomiky. V Chile po zvolení socialisty Salvadora Allende CIA podporovala pravičáckou skupinu, která unesla a zavraždila vojenského atašé socialistického prezidenta, ve snaze vyprovokovat vojenský puč. Podobně i na Jamajce v 70. letech, za demokratického socialistického prezidenta Manleyho, CIA podporovala násilnou destabilizační kampaň v předvečer voleb. Sabotáž a destabilizace jsou běžné zbraně tváří v tvář hrozící volební porážce (jak je tomu v případě Venezuely), nebo když je oblíbená vláda pevná v kramflecích.

5) Silové, násilné a destabilizační kampaně proti režimům u moci se staly běžnou operační procedurou současné americké politiky. USA financovaly a vyzbrojovaly teroristické skupiny v Libyi, Sýrii, Libanonu, Iránu a Čečensku; bombardují Pákistán, Jemen, Somálsko a Afghánistán. Jinými slovy, americká zahraniční politika je vysoce militarizovaná a staví se proti jakémukoliv vyjednanému diplomatickému řešení konfliktů s nepřátelskými režimy. Sabotování venezuelských ropných rafinerií spadá do logiky a praxe současné americké globální zahraniční politiky.

6) Politika v USA nabrala další stupínek ke krajní pravici, jak v oblasti domácí, tak zahraniční politiky.

Republikánská strana obvinila Demokraty z podbízení se Iránu, Venezuele, Kubě a Sýrii – protože nejdou do války. Obamův režim reagoval eskalováním své vojenské politiky – bojové lodě a rakety, namířené na Irán. Podpořil požadavek Miami na „změnu režimu“ na Kubě, jako předehru k vyjednávání. Washington nalévá miliony dolarů prostřednictvím NGO venezuelské opozici – pro volební a destabilizační účely. Není pochyb, že k opozici patří zaměstnanci, inženýři a další jedinci s bezpečnostními prověrkami a přístupem do ropného průmyslu.

Obama neustále podnikal násilné akce, aby demonstroval, že je militarista jako Republikáni. Uprostřed volební kampaně, obzvláště s těsnou pozicí na Floridě, hraje sabotování venezuelských rafinerií Obamovy do ruky.

7) Do voleb zbývá jen něco přes měsíc, a prezident Chavez má 20% náskok; ekonomika směřuje k pevnému zotavení; sociální bydlení a programy konsolidují masivní podporu nízkopříjmových skupin či více než 80% populace; Venezuela byla připuštěna do Mercosur, mocného latinskoamerického integračního programu; Kolumbie podepsala vzájemnou dohodu o obraně s Venezuelou; Venezuela diverzifikuje své zahraniční trhy a dodavatele.

Tato fakta naznačují, že Washington nemá šanci porazit Chaveze ve volbách; nemá možnost použít její sousedy jako odrazový můstek pro invazi nebo válku s cílem změnit režim; a nemá šanci prosadit ekonomický bojkot.

Vzhledem k deklarovanému nepřátelství Washingtonu a označení Chaveze za „hrozbu pro bezpečnost polokoule“, a tváří v tvář selhání dalších politických nástrojů, je zvolenou politikou uchýlení se k násilí, a příznačně k sabotování strategického ropného sektoru. Washington, tím, že se přiznal k uchýlení se k tajným teroristickým akcím, představuje jasné a přítomné nebezpečí pro ústavní pořádek Venezuely, bezprostřední hrozbu pro krev ekonomiky a demokratický volební proces.

Chavezova vláda snad, za podpory převážné většiny občanů a ústavních ozbrojených sil, provede nezbytná komplexní bezpečnostní opatření a zajistí, že se sabotáž nebude opakovat v dalších sektorech, jako rozvodné sítě. Veřejná slabost tváří v tvář imperiální válkychtivosti jen povzbuzuje k další agresi. Není pochyb, že zvýšení veřejné bezpečnosti při obraně ústavního pořádku bude americkou vládou, médii a jejich místními loutkami odsouzeno jako „autoritářské“ a budou tvrdit, že ochrana národního majetku porušuje „demokratické svobody“. Není pochyb, že dávají přednost slabému systému bezpečnosti, který by usnadňoval jejich násilné provokace.

Po své drtivé volební porážce budou tvrdit, že šlo o podvod nebo zasahování. Toto vše je předvídatelné, ale převážná většina voličů, kteří se schází, debatují a přijdou vhodit své hlasovací lístky, se bude cítit bezpečně a bude se těšit na další čtyři roky míru a prosperity, bez teroru a sabotáží.