Z japonského blogera českým prezidentem?

Některé jeho blogové zápisky jsem četl a souhlasím s nimi. Týkaly se tepání nešvarů, kritiky politiků a útoky na exekutory, prosazování zdravého rozumu a práva. Vždy mě udivovala jeho nebetyčná slušnost – zřejmě vliv japonské krve. Tituloval své oponenty výhradně „pane“ a vždy bylo vidět, že jim vzdává jistou úctu. Na druhé straně byl přímočaře otevřený, nazýval věci pravými jmény a u zlodějen jmenoval konkrétní viníky. Otevřeně a bez strachu. Velmi se mi líbilo, jak pohnul žlučí exekutorské mafii.

Okamura se brzy stal miláčkem národa. Na Parlamentních listech ho přímo hýčkají a i v jiných médiích mu rádi poskytovali prostor. Nebylo události, aby někdo nepožádal Okamuru o vyjádření. Ale to zdaleka není vše. Okamura také píše knihy. Zatím vydal tři: Český sen, Umění žít a Umění vládnout. Okamura má vlastní Talk show. Můžete si ho pozvat: Okamura vydává Pivní magazín. Okamura vlastní v Praze Lolita butik, kde se snaží prodávat oblečení ne nepodobné japonské komiksové postavičce Hentai. Okamura má také Japa shop a Japa e-shop – prodejny s japonskými potravinami. A Okamura je především majitelem cestovní kanceláře Miki Travel specializující se na dopravu japonských turistů sem a také mluvčím asociace cestovních kanceláří.

Okamura neměl snadný život. Část dětství strávil v dětském domově, do dvanácti let se počurával, ve svých dvaceti pracoval tři roky jako popelář... V Japonsku ho společnost nepřijala, protože podle nich nevypadá dostatečně japonsky a v ČR ho (původně) také nepřijali, protože nevypadá dostatečně bělošsky. Okamura dokázal obrátit tuto svou nevýhodu ve výhodu a nakonec dosáhl toho, že ho u nás nejen přijali, ale zamilovali si ho.

Zpočátku to bral pan Okamura celkem skromně, později mu zřejmě pozornost a světla reflektorů zachutnala. Z Okamury se stal showman. Je už natolik populární, že se stává předmětem zájmů bulváru. A tak si můžeme přečíst, jak řádí se svou dvacetiletou milenkou, která ho ovšem (zdůrazňuje bulvár) musela uhnat.

Okamura byl v posledních volbách zvolen senátorem a nyní říká, že bude usilovat o prezidentské křeslo. Jeho šance nejsou úplně mizivé, ve výzkumech veřejného mínění je prý v pořadí třetí za Fisherem a Zemanem. Z japonského blogera se tedy může stát příštím českým prezidentem.

Přiznávám, že jsem tento článek chtěl původně koncipovat proti-okamurovsky. Ale čím více o tom člověku čtu, tím více si ho vážím a jsem mu nakloněn. A začal jsem si klást otázku, zda by byl Okamura dobrým prezidentem České republiky. Neslyšel jsem jeho názory na mezinárodní politiku, ale s jeho názory na vnitřní politiku souhlasím. Jsou to názory zdravého rozumu.

Ne, otázka, je špatně položena. Neměli bychom se ptát, zda by byl dobrým prezidentem, ale zda by byl lepším prezidentem než údajní favorité Fisher či Zeman (píši údajní, protože věřím jen průzkumům, které si zfalšuji sám,jak říkal Churchill). O těch dalších ani nemluvě. Upřímně, má-li už pražský hrad obsadit „inostraněc“, pak ať je to raději někdo, kdo se nebude jezdit klanět ke Zdi nářků a kdo nebude podporovat preventivní vybombardování Íránu (že ano, pane Zemane). Dlouho jsem mezi kandidáty hledal, komu bych dal svůj hlas, a nenacházím, bohužel, nikoho lepšího. Fischer? Švejnar? Dienstbier? Schwarzenberg? Samková? Cibulka? Dlouhý? Franz? Fujtajkl. Dělá se mi zle. Jeden neřád horší než druhý. Snad jen becherovkou nasáklý Zeman jakž takž vycházel v té bídě jako přijatelný kandidát, ale jen do té doby, než se dal slyšet, že by podpořil preventivní úder na Írán.

Co by přinesl Okamura do nejvyšší politiky? Slušnost. Nadstranickost. Odvahu. Zdravý rozum. A trošku východního konfucianismu. Rozhodně by naším politikům okamurovská škola prospěla.

Pojďme udělat tu srandu, pojďme grázlům, Voldemortovi a páté koloně vypálit rybník. Zvolme ho. Budeme mít na Hradě Japonce. No a? Milejší je mi Japonec hájící naše zájmy než našinec ve službách jiných mocností. Horší už to nebude.