Euroasijská integrace a protiakce USA

Program ašchabadského setkání neobsahoval nic neobvyklého. Jedinou novinkou, která si skutečně zaslouží pozornost, bylo sdělení V. Putina, že Rusko vítá přání Uzbekistánu připojit se k Zóně volného obchodu SNS. Přičemž toto sdělení se netýkalo pouze Uzbekistánu. Rusko, podle slov ruského prezidenta, bude podporovat prohlubování ekonomické integrace na základě Celní unie a Jednotného ekonomického prostoru, včetně připojení se k těmto organizacím, u všech států, které takové přání projeví.

Reakce šéfky americké diplomacie byla provokativní. V kuloárech konference o lidských právech v Dublinu se H. Clinton vyjádřila v tom smyslu, že potlačování opozičních nálad v zemích východní Evropy a střední Asie (evidentně ve Washingtonu sází na rozdmýchání těchto nálad) může vést k nové „sovětizaci“ těchto států pod takovými názvy, jako Celní unie a Euroasijská unie. Za houževnatého vyhýbání se otázkám o stavu lidských práv a demokracie v USA (o stavu těchto záležitostí vydalo nedávno ruské ministerstvo zahraničí zprávu, plnou ohromujících faktů), H. Clinton upřednostnila rozmluvu o tom, že v zemích bývalého SSSR „se prostor pro občanskou společnost a ochranu lidských práv a základních svobod zmenšuje, a že úřady jsou stále agresivnější a pokouší se potlačit protesty, zamezit svobodě projevu a výměně názorů“. A USA tomu prý přihlížet s rukama v klíně nehodlají. „Pokoušíme se najít účinný způsob, jak tento proces zpomalit nebo mu zabránit,“ sdělila americká ministryně zahraničí.

Integračním procesům států SNS se Američané pokouší zabránit již dávno, přičemž těmi nejrůznějšími způsoby. Jedním z nich je realizace projektů, které by vyloučily orientaci zemí střední Asie na Rusko. Typickým příkladem je projekt „Nová hedvábná cesta“. K čemu je „hedvábná cesta“ Americe dobrá se nikdo neptá, ale přesto v USA na tomto projektu pracují již do r. 2009. Jeho zpracovatelem je Centrum strategických a mezinárodních studií, a možnými objednateli Pentagon a americké zvláštní služby. Aktivním lobbistou tohoto projektu se stal náměstek ministra zahraničí pro země střední Asie Robert Blake. „Nová hedvábná cesta“, cituje ho Hlas Ameriky, „se musí stát rozvinutou a rozsáhlou sítí obchodních a tranzitních spojení mezi jižní a střední Asií, která by zemím tohoto regionu přinesla užitek, konkrétně pak Afghánistánu a Pákistánu.“

V materiálu „Afghánistán a Nová hedvábná cesta“, umístěném na internetové stránce Hlasu Ameriky 25. listopadu 2011, s poznámkou „redakční komentáře odráží názory americké vlády“, je uvedeno vyjádření R. Blakea, že „všichni blízcí a vzdálení sousedi Afghánistánu pocítí výhody plynoucí ze zastavení aktivit ozbrojenců, nalezení politické cesty ze situace a vytvoření stabilní ekonomiky v Afghánistánu“, a to vše díky realizaci myšlenek „Nové hedvábné cesty“. R. Blake přesvědčuje: „Pokud se Afghánistán úspěšně integruje do ekonomiky regionu, bude pro něj snazší přitahovat soukromé investice, pokračovat ve svém rozvoji a těžit ze svých obrovských zásob surovin.“ Na konci článku R. Blake píše, že „integrace Afghánistánu do regionu (střední Asie), a také integrace samotného regionu do globální ekonomiky, tamním národům prospěje“. Toto vše vypadá jako argumentace ve prospěch „afghanizace“ střední Asie. Vzhledem k tomu, že Afghánistán se díky americké okupaci stal největším produkčním drogovým centrem na světě, není těžké pochopit, co jeho „integrace do regionu“ slibuje.

Je třeba zdůraznit, že američtí zpracovatelé projektu „Nové hedvábné cesty“ z něj důsledně vyloučili Rusko, Čínu a Irán. V současné formě se tento projekt neopírá ani o jediné reálné centrum ekonomického a technologického růstu, takže v tomto smyslu vypadá nereálně, jako zástěrka. Neboť například nebere v úvahu to, že dnes Čína aktivně investuje do ekonomik všech pěti zemí střední Asie, včetně do rozvoje dopravní infrastruktury. Číňané například aktivně prosazují projekt výstavby železnice Čína-Kyrgyzstán-Uzbekistán, a dále přes Turkmenistán a Irán do přístavů Perského zálivu. Nicméně zpracovatelům projektu „Nová hedvábná cesta“ to vyhovovat nemůže, protože trasa této železnice se diametrálně liší od té, kterou by si přáli vidět oni.

V analytických kruzích se k projektu „Nové hedvábné cesty“ staví poměrně skepticky. Z expertů dotázaných Hlasem Ameriky podpořil tento projekt jen šéf Institutu pro střední Asii a Kavkaz při univerzitě Johns Hopkins Frederick Starr. Podle jeho názoru regionální energetická integrace již probíhá (byl vybudován plynovod Turkmenistán-Čína, ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan), což by mohlo pro americkou strategii posloužit jako základ.

Na tomto pozadí je třeba zmínit kategorické hodnocení ruského analytika Modesta Kolerova, podle jehož názoru je „Nová hedvábná cesta“ politickým a vojenským projektem, namířeným proti čínské ujgurské autonomní oblasti Xinjiang, s cílem připojit ji k projektu rozsáhlých sociálních explozí v zemích arabského východu, řízeného Spojenými státy.

Buď jak buď, ústy Hitlary Clinton dal Washington signál všem vůdcům post-sovětských států. Význam tohoto signálu je prostý: pokusy těchto států o stabilizaci své situace cestou spojení úsilí v oblasti ekonomické spolupráce a integrace, obzvláště u sbližování s Ruskem, bude vláda Spojených států považovat za něco, co se nesmí dopustit.