Pozitivní revoluce Karla Janečka

Varuji-li před něčím takovým, nepřikládám Janečkovi větší vliv, než má? Nepodceňuji českého voliče, který je v zásadě velmi konzervativní? Je to možné – nad naivitou Janečkových plánů se ušklíbají i ti, kteří mu jsou jinak ideově blízko. Mnohé pokusy uměle rozhoupat českou politickou scénu v minulosti vyzněly naprázdno, když se jimi občané nenechali strhnout nebo byly umně neutralizovány politickým establishmentem (např. prezidentovým vyjednáváním, které několikrát odvrátilo pád vlády). Proč by tomu tentokrát mělo být jinak? Janečkova kampaň navíc zatím žádné velké úspěchy nezaznamenává.

Přesto by nebylo moudré situaci podceňovat. Jednak se zdá, že ten, kdo za Janečkem stojí (nevěřme, že jde o jeho peníze, jeho firmu a jeho nápady), hodlá investovat téměř neomezené finanční prostředky, soudě podle masivnosti této kampaně. A ještě nikdy – od dob Sarajeva – nebyla tato tak sofistikovaná, tak pečlivě marketingově promyšlená, postavená na chytlavé ideologii New Age a podepřená popularitou některých hvězd showbyznysu (jako Daniel Landa, který dokonce Janečka blasfemicky označil za krále králů), jako je tomu nyní. Dřívější pokusy o destabilizaci politiky skrze různé výzvy, petice či nové strany se ve srovnání s ní zdají být primitivní, ač i ty měly svůj význam, stejně jako některé, na oko okrajové, aktivity současné (iniciativa Přímá volba poslanců či „umělecké“ počiny centra DOX jako je film I am Fishead či zveřejnění telefonních čísel politiků – to vše je součástí nynějšího frontálního útoku). „Pozitivní evolucí“ vrcholí několik let vedená subverzivní činnost proti českému státu, je to pokus o státní převrat. Lidem, kteří stojí v pozadí, jde o čas. Jak Janeček říká, další čtyři roky už není možné čekat. Bezesporu v tom hraje roli i končící mandát prezidenta Václava Klause a možnost jeho případného vstupu do politiky. Rok 2013 bude zásadní a to, čeho jsme svědky, je pouhá předehra.

Švejnar se inspiroval v Chile

Alespoň stručně si shrňme, jak si Janeček svůj pokus o puč představuje. Základem je nový volební systém většinového typu, který se bude podobat volbám do Senátu. Jednak kopíruje jeho 81 obvodů, jednak předpokládá souboj osobností, kdy politické strany nebudou předkládat dlouhé kandidátky (kde mohou být ukryti tzv. „zjedi“), ale pouhé dva kvalitní (Janečkovou terminologií slušné) uchazeče. Návrh pochází z dílny CERGE Jana Švejnara a jeho think-tanku IDEA. Už to by nám mělo napovědět, kdo má na této politické změně v ČR zájem (stejně jako to, že tento volební systém pochází z Pinochetovy Chile). Někde zde také hledejme příčiny toho, proč Švejnar nekandiduje na prezidenta, i když k tomu měl potřebnou podporu.

Námitku, že politici na takový návrh nepřistoupí, Janeček odmítá. Věří v sílu organizovaného tlaku ulice, kterému se nakonec politici chtě nechtě podvolí. Proto uspořádal turné po krajských městech – chce strhnout davy, kterými se bude moci zaštítit. Stranám také pohrozil, že nepřijmou-li jeho volební návrh, pověří spolupracovníky, aby založili dva zbrusu nové politické subjekty (jeden pravicový, jeden levicový – ten už existuje, je jím politická strana Změna), které ho prosazovat budou. Dá se předpokládat, že v davové psychóze by mohly uspět a vytlačit strany stávající, nebo je alespoň eliminovat.

Plán zní příliš fantaskně i pro ty, kteří si něco takového vždy toužebně přáli. Ale má jistou logiku. Politici přistupují na hlas lidu, když cítí, že se nálada veřejnosti změnila. Vzpomeňme jen na přímou volbu prezidenta. Janeček navíc tvrdí, že aby záměr vyšel, stačí mu jen 20 % takto uvědomělých voličů.

Jeho volební systém je ale nebezpečný i jinak. Kromě dvou pozitivních hlasů obsahuje „revoluční“ novinku – minusový hlas. Janeček ho prezentuje jako nástroj, který jde mnohem dál než nedávné, havlisty (Janouch) objevené, kroužkování. Pokud by nepohodlný kandidát posbíral dost takových hlasů, zcela vypadne. Takto eliminována by mohla být i celá nepohodlná politická strana, byť by měla velkou podporu veřejnosti. Představme si příklad, kdy nově utvořený konzervativní subjekt bude mít šanci vstoupit do Sněmovny, bude-li však mediálně onálepkován jako extrémistický, stačí pár procent „Janečkových“ voličů, kteří ho jako takový negativně „vykroužkují“. Toto nebezpečí je o to větší, že kvůli tradici dvoudenních voleb v ČR, které umožňují manipulovat s volebními lístky, nebude těžké negativní hlasy zfalšovat, a tak vpodstatě zlikvidovat jakoukoli konkurenci.

Dost možná, že ale nakonec o volební systém jako takový vůbec nejde a že je jen vějičkou na voliče. Vždyť i politologové se přou o to, co by vlastně způsobil a někteří z nich vážně naznačují, že nebude fungovat a nebo může fungovat naopak velmi nevyzpytatelně – i pro Janečka. Co když je jen symbolem změny, něčím, co proti sobě postaví strany stávající a chystané, něčím, čemu voliči uvěří a v touze po této novince podpoří nové formace? Skoro to i tak vypadá, že Janeček požadavky záměrně vyšponoval, aby byly pro politiky nepřijatelné a on si tak před voliči ospravedlnil vznik nových subjektů. Ty totiž tradičně nemívají velký úspěch, ale mohly by být vzaty na milost, budou-li prosazovat něco, o čem Janeček veřejnost přesvědčí, že nezbytně potřebuje. Neklamme se, Janečkovi přece nejde o to, aby v parlamentu seděli slušní lidé, ale o to, aby tam seděli jeho lidé.

Bez ohledu na to, zda systém může být prosazen a zda vůbec může fungovat, lze vytušit, co je nejspíše Janečkovým skutečným cílem. V jedné rovině je to snaha vyměnit stávající politiky za lépe manipulovatelné osobnosti, upozadit tradiční strany ve prospěch účelově založených, které přitom sehrají roli převodových pák zahraničních zájmů. V další rovině poslouží takto nově zvolení poslanci k provedení legislativních změn, na kterých těmto zahraničním skupinám záleží a které jejich vliv v ČR posílí. V rovině třetí jde o účtování se současným politickým systémem, za který vděčíme mimo jiné Václavu Klausovi a tedy o jakousi posmrtnou pomstu Václava Havla, o – prozatím nejdokonalejší – pokus nepolitické politiky atakovat systém parlamentní demokracie.

Co s tím?

Na jednu stranu je moudré, když politici zatím k Janečkově kampani mlčí a nepolemizují s ním. Nedělají mu tak zbytečnou reklamu. Obávám se ale zároveň, že jejich mlčení je spíše odrazem nepochopení vážnosti situace. Strany zprava doleva (včetně KSČM) by se měly domluvit, jak organizovanému tlaku, až vypukne, čelit. Měly by pracovat na analýzách, kterými budou moci lidem vysvětlit, že jde o návrhy špatné a nebezpečné. Možná by měly vzniknout cílené protikampaně, které budou status quo obhajovat a tříštit tak manipulativní síly „pozitivní (r)evoluce“. Nebo použít úskok a předstírat, že strany na systém přistoupí, aby vzaly vítr z plachet novým subjektům a pak na slib tradičně zapomenout?

Určitým, byť částečným, řešením je také začít poukazovat na to, kdo Janeček je a komu slouží. To je práce spíše pro novináře. Někteří z nich se sice podivují nad Janečkovým naivismem, je ale potřeba více – aby politologové volební systém přepočítali a podrobili kritice a novináři aby investigativně rozkryli Janečkovy vazby na zájmové skupiny za ním tušené. I v tom ale mohou politici pomoci. Mnozí z nich totiž bezpečně vědí, co je ve hře a mohli by poskytnout informace, které vše osvětlí. Premiér Nečas musí přece dobře vědět, kdo nad Janečkem drží ochranou ruku. Potíž je v tom, že nad ním drží ochranou ruku někdo hodně vlivný – není totiž možné, aby se předseda vlády nechával „seřvat“ tímto člověkem, jak se Janeček na jednom veřejném vystoupení chlubil.

A třebaže je Janeček jen marketingová tvář, která má za úkol tento cizí produkt prodávat (a nejde tedy vůbec o něj samotného), není od věci zamířit reflektory i na jeho osobu a tím celému „pozitivnímu“ hnutí otupit ostří. Nejen novináři, ale i politici by se měli ve vlastním zájmu zajímat o jeho minulost, o jeho podnikání. Podnětů je bezpočet a na některé z nich jsem se už pokusil poukázat – estébácká minulost rodičů (otec rozvědčík s krytím diplomata), až podezřele blízké vztahy s ambasádou USA a Izraele (zde bych viděl klíč k celému případu), neudržitelná historka o zbohatnutí a úspěších firmy RSJ, veřejně přiznané používání drog a další pikantnosti. To je ale práce spíše pro média mimo hlavní proud, protože ta mainstreamová má Janeček evidentně zaplacená (soudě podle obří reklamy a toho, jak pochvalně o nich hovoří).

Politici by také měli zvážit iniciování zákona, který by vše řešil komplexně – tedy nejen odrazil Janečkův útok, ale vypořádal se se spolky financovanými ze zahraničí a v ČR evidentně vykonávajícími subverzivní činnost (TIC, NGOs financované G. Sorosem atd.). Že to je možné, ukazuje ruský příklad, kdy jsou takové organizace novým zákonem nuceny za svůj název připojovat přídomek „zahraniční agent“, aby nemohly ruskou veřejnost tak snadno manipulovat.

Nenechme se ukolébat

Jistěže bych mohl optimisticky přednímat, že nejnovější pokus o barevnou revoluci opět nevyjde a vysvětlovat, proč – mohl bych argumentovat například tím, že i do Senátu lidé poslední dobou volí čím dál více stranicky. Ale nebudu tak činit, protože nechci nebezpečí zlehčovat. Naopak chci vyburcovat vůči Janečkově populismu obrannou reakci, neboť pouze spoléhat na jeho neúspěch by mohlo být krutým podceněním situace s nedozírnými následky.

Do parlamentu se totiž tlačí strany, proti nimž byly Věci veřejné ještě ukázkou demokracie. Tragika situace spočívá v tom, že za nimi nestojí čeští kmotři, ale vlivné zahraniční struktury.