Americké testy jaderných zbraní. Pravda je „hořkou pilulkou“

Klíčová část severokorejského prohlášení, přeložená sekcí monitorování zpráv BBC, zní: „Navzdory silným námitkám a odsouzení ze strany světového společenství Spojené státy neustále a zběsile lpí na provádění jaderných testů určených pro vývoj nových jaderných zbraní.“

V tomto severokorejském prohlášení jsou prvky pravdy i nepravdy. Začněme nepravdami. Na rozdíl od zavádějících tvrzení na blozích a v některých mezinárodních médiích, nebyl nedávný podkritický experiment jaderným testem. Ani nevedl k úniku nějaké radiace. Tyto testy jsou prováděny v zesílených jímkách v podzemním tunelu, které brání náhodnému úniku (ačkoliv jeden podobný test, před desítkami let, způsobil požár).

Americké ministerstvo energetiky tvrdí, že protože nemůže provádět skutečné jaderné testy, aby zajistilo, že stárnoucí komponenty a zbraňové plutonium v amerických jaderných hlavicích jsou stále spolehlivé, uchýlilo se tedy k podkritickým testům a dalším tak zvaným experimentům „správy arzenálu“.

Dokud tyto laboratorní testy s plutoniem (a součástmi jaderných hlavic) nezpůsobí nekontrolovanou řetězovou reakci, mají USA CTBT povoleno tyto věci dělat. Nekontrolovaná řetězová reakce je, mimochodem, moderní definice jaderného výbuchu, ale moderní neznamená dobrá. V podstatě je současná definice „jaderného výbuchu“ velmi špatná. Proč? No, nikdo, kdo je proti jaderným zbraním, nikdy neřekl, že je proti nim na základě toho, že mají vyvolat dominový efekt u štěpení plutonia. Lidé si stěžují na atomovky kvůli velikosti energie, kterou tyto zbraně hromadného (či celosvětového) ničení uvolňují a uvolňovat mají – jako teplo, proudění vzduchu a radiace. Dávalo by větší smysl zakázat všechna uvolňování jaderné energie přivozená člověkem.

Kritici amerického programu vznáší obvinění, že stovky a stovky experimentů správy arzenálu provedených od okamžiku, kdy USA podepsaly CTBT, a fakt, že většina z nich jsou zdvojené experimenty prekurzorů, naznačují, že tento program není, či již není, důvěryhodný. Má se za to, že tento program je buď velkým zastíracím manévrem, nebo ministerstvo energetiky tajně vytváří nové jaderné zbraně.

Ale nemusíte s kritiky souhlasit. Vezměte to z první ruky. Slyšeli jste o odtajněném dokumentu známém jako „Zelená kniha“ ministerstva energetiky? Získána byla v r. 1997 prostřednictvím zákona o svobodném přístupu k informacím. Zelená kniha uvádí, že program správy arzenálu ministerstva energetiky – jehož jsou podkritické testy součástí – není ve skutečnosti vůbec o správě, ale o nových jaderných možnostech. Zelená kniha uvádí: „Zatím je podporována budoucí národní politika zastrašování tím, že se udržuje schopnost vyvíjet nové jaderné možnosti pro nenadálé hrozby.“ Ministerstvo energetiky by tvrdilo, že v současné době nevyvíjí a netestuje jaderné zbraně příští generace prostřednictvím simulací, nicméně nedostatek transparentnosti ohledně jeho programu správy arzenálu (naposledy USA povolily mezinárodním inspektorům přístup k podzemnímu podkritickému testu na konci 90. let) mluví jasněji, než slova.

A někdy zvláštní vynechání slov vytváří největší podezření. Vezměte si například opominutí min. energetiky ohledně testu „Pollux“ 5. prosince. Zpráva z května 2012 s názvem „Dodatky k aktivitám ministerstva energetiky týkající se Rady bezpečnosti obranných jaderných zařízení, fiskální rok 2011, místně specifické aktivity“ popsala Pollux jako „stupňovaný podkritický experiment se zvláštním jaderným materiálem; tato experimentální kampaň je první demonstrací svého druhu…“. Avšak ani tato zpráva, ani ta následná (a dokonce ani tiskové prohlášení min. energetiky o Polluxu) o těchto „stupňovaných podkritických experimentech“ nic podrobnější neuvedla. Vláda nám nikdy nedala jejich definici. Proč ne? Tajilo ministerstvo energetiky něco před veřejností?

Takže co skutečně jsou „stupňované podkritické experimenty“?

Hans Kristensen z Federace amerických vědců napsal ve svém článku ze září 2011, s názvem „Hydrodynamické testy: V nepoměru“, že stupňované experimenty jsou „experimenty v oblasti implozivní geometrie, které jsou prakticky identické jako vývoj jaderných hlavic, jen mají zmenšenou velikost“.

Jsou to zeslabené verze skutečné věci. Kristensen ve svém článku zmínil, že Pollux může být prvním z několika „stupňovaných“ testů, také se zhruba polovičními modely… jaderných hlavic! Takže Pollux byl podkritický jaderný test zbraňového plutonia 239 v modelu jaderné bomby poloviční velikosti!

USA provedly první historický podkritický test zmenšené jaderné štěpné bomby!?

A pokud ministerstvo energetiky opravdu testy správy arzenálu nepotřebuje, pak co bylo účelem tohoto provokativního experimentu? Co je zastíráno? Nebo USA prostě, jak tvrdí Severní Korea, „zběsile lpí na provádění jaderných testů?“ Nerad se Severní Koreou souhlasím, ale zcela určitě to vypadá, jako by lidi na ministerstvu energetiky prostě nebyli schopni tyto touhy ovládat. Tato touha je důvodem, proč USA nebudou ratifikovat CTBT a proč jsou USA jednou z pouhých dvou či tří zemí, které stále mají jadernou střelnici, která ještě nebyla uzavřena. Tato touha byla také důvodem, proč toto ministerstvo a jeho předchůdkyně – Komise pro atomovou energii – Američanům lhalo o spadu z testů jaderných zbraní. Řekli, že radioaktivní zbytky padající na domovy Američanů jsou bezpečné („nehrozí žádné nebezpečí“), protože prostě nechtěli, aby si občané vynutili zastavení jejich drahocenných programů vývoje zbraní.

To vše dává dokonalý smysl, když tuto pravdu přijmete. Zamyslete se nad tím. Proč by jinak odpalovali zmenšené jaderné bomby na jaderné střelnici?