Fond intervencí

Iniciátory vytvoření tohoto fondu, mimo vlastní Evropské komise, byly jednotlivé státy, včetně Polska a Švýcarska, a také poslanci Evropského parlamentu. Počáteční výše fondu činila 14,2 milionů euro. Z toho 6,2 milionu přijde od Evropské komise. Švýcarsko a další země vyčlenily ještě dalších 8 milionů euro. Podle údajů Gazeta Wyborcza půjde do fondu EED z pokladny Evropské komise během tří let povinně dalších 10 milionů euro. Podle kalkulací autorů se musí fond dostat na „operační úroveň“ v polovině r. 2013. Podle tvrzení vrchní komisařky Evropské unie pro mezinárodní záležitosti a bezpečnostní politiku Catherine Ashton „se tento fond rodí ve velmi příhodný okamžik, protože rok 2013 bude klíčový pro demokratický přechod, obzvláště v sousedních zemích EU“. A eurokomisař pro rozšiřování Evropské unie Štefan Füle zdůraznil, že EED pomůže „vzestupujícím hráčům, kteří se setkávají s překážkami při ucházení se o prostředky Evropské unie“ (1).

Nápad vytvořit takový fond není zdaleka nový. Jako první s ním přišel na počátku r. 2011 polský ministr zahraničí Radoslav Sikorskij. Tehdy na západě nezadržitelně rostla euforie kvůli „arabskému jaru“. Bruseli se zdálo, že nastal příhodný okamžik pro pokus od základů změnit nejen severní Afriku a Blízký východ, ale i post-sovětský prostor. S tímto cílem se plánovalo využití širokého spektra opatření, včetně rozsáhlé politické a finanční podpory opozičních sil.

Nicméně zatímco tato myšlenka zrála, došlo ke změnám, v jejichž důsledku došlo dnes v zahraniční politice EU ke změnám priorit. V první řadě se to týká Běloruska – země, ve které jsou nyní protivládní opoziční elementy hlavními příjemci zdrojů fondu EED. Jenže přímé financování opozičních sil, včetně těch nejradikálnějších, odporuje dříve Bruselí přijatému programu „Východní partnerství“, do kterého se podařilo zatáhnout i Minsk (pravda, formát běloruské účasti ve Východním partnerství je celkem omezený).

Evropská unie uplatňuje politiku nátlaku na oficiální Minsk již více než patnáct let. Posledním dvoustranným dokumentem, odsouhlaseným mezi EU a Běloruskem, byla Dohoda o partnerství a spolupráci, podepsaná v r. 1995, která však nebyla Evropským parlamentem ratifikována, protože ten obvinil prezidenta Aleksandra Lukašenka z autoritářství.

Proč se dnes u Evropské unie opětovně objevilo silné nutkání vytvořit nový výdajový mechanismus „demokratizace“, a co měla na mysli paní Ashton, když mluvila o závažnosti roku 2013 z pohledu zrání procesů, ke kterým dochází v sousedství EU?

Jedním z hlavních důvodů je posílení politického a finančního vlivu Ruska na celém post-sovětském prostoru. Jak celkem přesně charakterizovala situaci analytička Polského institutu mezinárodních vztahů ve Varšavě Anna-Maria Dajner, Ruskem předložený „nový projekt ekonomické integrace, s cílem vytvořit Euroasijskou unii na základě Celní unie tvořené Ruskem, Kazachstánem a Běloruskem, je hlavní výzvou pro Evropskou unii“. Zvláštní znepokojení v EU vyvolává ta okolnost, že ruský návrh ekonomické integrace předložený Bělorusku je jediným návrhem tohoto druhu, který „od běloruských úřadů nepožaduje liberalizaci politického systému“. Jinými slovy, Moskva, na rozdíl od Brusele, nepodmiňuje finančně-ekonomickou podporu Běloruska vměšováním se do jeho vnitřních záležitostí.

Za těchto podmínek je pro Brusel jediným prostředkem, jak situaci ovlivnit, Evropský fond na podporu demokracie. Prvním závažným testem odolnosti programu rozsáhlého financování protivládních elementů v Bělorusku budou podle plánů Brusele parlamentní volby na podzim 2013. Seznam úkolů, které si v této souvislosti Evropská unie vytýčila, mluví sám za sebe. Jde o rozpracování „protikrizových programů“ pro opoziční kandidáty, placení publikací v „nezávislých běloruských novinách“ a tisk agitačního materiálu, uspořádání „cvičebních zasedání mladých opozičníků, kteří se stanou volebními pozorovateli“ (3).

Takže integrační iniciativy Ruska ve vztahu k Bělorusku a dalším post-sovětským státům nutí Brusel spěchat s realizací plánů na destabilizaci zemí bývalého SSSR. Jak již bylo řečeno, do seznamu zemí post-sovětského světa, ve kterých Evropa plánuje „živit“ opozičníky, patří mimo Běloruska i Ukrajina, Arménie, Ázerbájdžán a také, což je obzvláště pozoruhodné, Gruzie a Moldávie s jejich pro-západními režimy.

Ale i zájem fondu EED na financování opozičníků v Egyptě a Libyi vypovídá o mnohém. Evidentně ne vše proběhlo v zemích „arabského jara“ v souladu se západními scénáři.

Toto vše spíše svědčí o nepříliš promyšlené strategii západu ve vztahu k zemím post-sovětského prostoru, severní Afriky a Blízkého východu, a o jisté panice mezi tvůrci západní politiky. A panika je při řešení geopolitických problémů špatný rádce, obzvláště v tak komplikovaných regionech. Dokonce i Robert Kaplan – hlavní analytik STRATFOR – byl nucen nyní přiznat, že události v severní Africe a na Blízkém východě začaly být mnohem komplikovanější, než si to původně představoval Washington a Brusel. Za takových podmínek nemůže politika Evropské unie, uchylující se k přímému vměšování se do vnitřních záležitostí jiných zemí a mající zjevně podvratný charakter, nevést k rychlému zdiskreditování EU.

Odkazy

1. http://euobserver.com/enlargement/118684
2. http://www.gazeta.ru/politics/2013/01/10_a_4918793.shtml
3. http://euobserver.com/opinion/114339