Libyjská „demokracie“ dva roky po válce NATO

Nová moc očividně nedokázala udržet právo a pořádek. Zločin bují a nespokojenost lidí je na vzestupu. Premiér Ali Zeidan uzavřel hranice se sousedním Egyptem a Tunisem od 14. do 18. února, jako bezpečnostní opatření.

Ačkoliv vzpoura proti Kaddáfímu vypukla 17. února, hlavní oslavy proběhnou 15. Bezpečnost na letištích je zpřísňována. Zatím zrušily všechny lety do Libye do 17. Lufthansa a Australian Airlines, kvůli „napětí na zemi“. Předtím Německo, Francie, Kanada a další země vyzvaly své občany, aby okamžitě opustili Benghází, kvůli bezprostřední hrozbě teroristických útoků. Bezpečnost je zpřísňována i v hlavním městě Tripolisu a také v Benghází, kde byli při krvavém útoku na americký konzulát v září zabiti čtyři američtí diplomaté.

V situaci, kdy anarchie a plenění vzkvétá v pohraničních oblastech, kde kdysi za Kaddáfího vládlo přísné právo a pořádek, je většina Libyjců, obzvláště na východě, nečinností úřadů pobouřena. Mimo místních extremistů a „dobrodruhů“ sem přišli teroristé všeho druhu, včetně skupin džihádistů z Mali. „Demokracie“ západu se zuřivě snažila, aby Libye vypadala více jako středověk, říká ředitel v Káhiře sídlícího Střediska politických studií Java Rifaat Sayed Ahmad.

„Nálety NATO uvrhly kdysi v africkém měřítku prosperující zemi zpět do středověku, a co hůř, uvrhly ji do občanské války. Západ použil vojenskou sílu, aby si vynutil dosazení poslušného, avšak neoblíbeného režimu, neschopného vypořádat se s náboženskými a kmenovými spory, které zemi roztrhaly. Libyjská ropa a plyn byly hlavním cílem vojenské intervence NATO, ve jménu vznešeného cíle osvobození Libyjců od diktatury plukovníka Kaddáfího, jak uvedl jeden francouzský televizní program.“

Tento nešťastný výsledek je stěží překvapením a byl předvídán analytiky ještě předtím, než intervence začala, říká ruský politolog Stanislav Tarasov.

„Nejen ruští analytici, ale i západní s takovýmito předpověďmi přicházeli. Libye je roztříštěna a může být, výhledově, rozdělena na dva či dokonce tři státy. Některá území ovládaná jistými kmenovými klany si vytyčila vlastní hranice. V této situaci ze zdají být pokusy tak zvané ústřední vlády přijmout celolibyjský zákon, ústavu akceptovanou všemi, za odsouzené k neúspěchu. Západ, který inicioval „arabské jaro“ v Libyi, nemůže nabídnout nic, vyjma použití síly.“

Nelze očekávat žádné bezprostřední zlepšení. Boris Dolgov, hlavní výzkumník Střediska arabských studií v Moskvě, poznamenává, že Libye má ke stabilizaci daleko. Ve skutečnosti je ohniskem nestability pro celou severní Afriku.

„Jsme svědky šíření radikálního islámu, jako v případě Mali a Alžíru. Události v Mali a Libyi jsou úzce provázány. Kaddáfí vedl válku proti radikálnímu extremismu a udržoval situaci pod kontrolou. Více než 600 islamistů bylo ve vězení. Po pádu Kaddáfího volně odešli a připojili se k radikálním skupinám, včetně těch působících v Mali.“

Libye je dnes „zemí absolutního bezpráví“, jak to nazývají někteří arabští analytici, či je spíše sudem prachu, u kterého byla zápalná šňůra již zapálena.