Najde se strana, která zabrání odírání občanů na vodném a stočném?

Přestože se do ceny vody promítlo zvýšení daně při nákupu vody z 5 na 15% a výdaje spojené s obnovami kanalizací a vodovodních řadů (které se ale musely provádět vždycky) a výstavbou čističek vody, v porovnání s růstem inflace a růstem mezd, roste cena vody neúměrně rychle. Například v Praze vzrostla cena vody od roku 1995 pětinásobně, zatímco průměrná mzda jen trojnásobně. Ve stejném období se spotřebitelské ceny v Praze ztrojnásobily, ale cena vody vzrostla pětinásobně.

Vodárenská společnost Severomoravské vodárny a kanalizace (SmVaK), kterou vlastní španělská firma Aqualia, zásobuje vodou přes milion obyvatel Moravskoslezského kraje. Při kontrole prováděné Finančním ředitelstvím Ostrava, která probíhala od listopadu loňského roku, se ukázalo, že na pitné vodě zaznamenala společnost v letech 2007 a 2008 skokový zisk až ve výši 46 procent. Za standardní se přitom považuje zhruba desetiprocentní zisk a ještě ke všemu obce, které podle smluv dál provádějí údržbu vodovodních systémů, nedostávají od SmVaK na jejich údržbu dostatek peněz. Firma SmVaK tak realizuje velké zisky prakticky bez práce, jen za to, že vybírá peníze od odběratelů. Majoritním vlastníkem firmy SmVaK se v roce 2004 stala za 3 miliardy korun firma Penta, která ji zadlužila 2 miliardami korun tím, že vydala za firmu dluhopisy v této hodnotě a získala tak zpět většinu kupní ceny. Už v roce 2006 prodala firmu SmVaK španělské firmě Aqualia za 7 miliard korun. Na firmě realizovali velké zisky všichni její majitelé. V letech 2002 až 2008 bylo z firmy SmVaK odčerpáno na dividendách 4,1 miliard korun, přičemž její základní kapitál činí 3,5 miliard korun. Voda, jako základní lidská potřeba, se tak stala předmětem finančních spekulací národních i nadnárodních firem a jejich nadměrné zisky platí odběratelé vody. A to se v Severomoravském kraji platí za kubík vody „jen“ 57,88 Kč. Jsou města, kde se platí i přes 90 korun.

Většina těchto zisků přitom odchází do ciziny. Podle Transparency International přišel veřejný sektor privatizací vodáren do roku 2009 zhruba o 9 miliard korun, které mohly být použity na investice, které by pomohly rozhýbat českou ekonomiku. I občanům by zrušením škodlivých smluv přibylo peněz na jiné útraty než platby za vodné a stočné a česká ekonomika by tak získala další finanční zdroj ke svému růstu. Soukromé společnosti vlastnící firmy, které dodávají vodu, mají vesměs uzavřené smlouvy na desítky let. Občané tak mají zatím zajištěno, že budou ještě desítky let platit monopolním dodavatelům za vodu přemrštěné ceny.

V roce 2005 se Česká republika připojila k Úmluvě Organizace spojených národů proti korupci. V článku 34 Úmluvy se píše: „… smluvní strany mohou korupci považovat za relevantní faktor v soudním řízení ke zrušení nebo odvolání smlouvy, odvolání ústupku nebo jiného podobného nástroje, nebo k podniknutí jakýchkoli jiných kroků k nápravě (str. 27 (pdf)).

V českém právním systému ale ani osm let po připojení se k této úmluvě, neexistuje zákon, který by umožňoval zrušit platnost smluv, k jejichž uzavření došlo na základě korupčního jednání. Zákon o veřejných zakázkách jenom umožňuje Úřadu na ochranu hospodářské soutěže zrušit smlouvy, při jejichž vzniku nebyly dodrženy podmínky pro zadávání veřejných soutěží. Žijeme tedy dál ve státě, jehož prostředí definují na mnoho let dopředu výsledky korupčního jednání těch, kteří se zpronevěřili svému závazku prosazovat zájmy občanů a boj proti korupci zůstává dál spíš prázdným heslem.

Dosavadní nezájem státu o nápravu neospravedlnitelného čerpání peněz od českých občanů za vodné a stočné se projevil, když ostravský finanční úřad udělil firmě SmVaK nepravomocně pokutu a Kalouskovo ministerstvo financí jí zrušilo. Ani Úřad pro ochranu hospodářské soutěže se monopolním postavením dodavatelů vody nezabývá.

Bylo by na místě, aby si některá z politických stran, ucházejících se o vítězství ve volbách, vzala do programu péči o to, aby byli čeští občané vysvobozeni ze zkorumpovaného prostředí, do kterého je uvrhly minulé vlády. Pokud jde o vodu, nejlepším řešením by samozřejmě byl návrat vodárenských zařízení do správy měst a obcí.