Blízkovýchodní hranice Ruska

Saudská Arábie je americkým nástrojem kontroly dodávek ropy a nátlaku na Írán a Rusko, prostřednictvím hrozby nahrazení jejich ropy u dodávek všem největším dovozcům planety. Provádí se to podle plánu vypracovaného již v 80. letech, kdy Saudové po dohodě s Washingtonem srazili cenu ropy na 10 dolarů za barel, čímž připravili rozpočet SSSR o významný příjem, což urychlilo konec sovětské moci. Washington, který neměl k dispozici podobný mechanismus u zemního plynu, velmi dobře chápal, že Rusko, které má zhruba třetinu světových zásob zemního plynu, může být v této oblasti světovým lídrem. A pevnost geopolitických pozic státu dnes závisí více na kontrole ložisek a přepravy plynu, spíše než ropy.

Po začátku „arabského jara“ a agresi proti Sýrii začal v protiruských plánech USA hrát jednu z klíčových rolí Katar, který má a) obrovské zásoby zemního plynu, díky kterým tato malá země již předstihla Gazprom; b) obrovskou flotilu 54 speciálních lodí třídy Q-max a Q-flex pro přepravu zkapalněného plynu; c) největší ložisko zemního plynu na světě „Sever“, kde moratorium na jeho těžbu skončí v r. 2014. A právě pak proběhne rozhodující bitva o Sýrii a začne masivní koordinovaný „plynový“ útok na Rusko…

Monarchie Perského zálivu, podporující spolu se Spojenými státy „demokratické změny“ v řadě zemí Blízkého východu, sami zůstávají diktátorskými režimy. Proto se k nim jejich hozený bumerang „arabského jara“ vrátí. Jediným způsobem, jak od sebe mohou odvrátit energii revoluční exploze, je pokusit se tuto energii přesměrovat ven. Saudové a Katarci se to snaží směrovat na severovýchod, kdy se „terčem“ stávají Sýrie, Írán a v pozdějších fázích Kavkaz a Povolží.

Katar není pouze nástrojem kontroly dodávek plynu a vytlačování Ruska z evropského trhu. Předpokládá se, že ztráta plynového trhu Evropské unie bude pro ruský rozpočet katastrofou. Řečeno na tvrdo, politický útvar jako Katar je britským výtvorem, posíleným armádou USA. Zároveň je to expozitura globálních nadnárodních korporací. Stejně jako Saudská Arábie je Katar již dlouho centrem mezinárodního terorismu, které vysílá ozbrojence do Libye, Sýrie, Egypta, Alžíru a na Kavkaz. Svého času Katarci, s 12,000 armádou, vyslali do rozhodující bitvy o libyjské hlavní město Tripolis 5,000 příslušníků zvláštních jednotek.

Ideologicky zajišťuje politiku Kataru televizní stanice Al-Jazeera a řada vlivných islámských činitelů, jako předseda Světové rady islámských teologů Yusuf al-Kardavi, který zaujal aktivní protiruský postoj již v letech první čečenské kampaně. Katarci otevřeně vítají a hostí pohlaváry čečenských teroristů typu Zelimchana Jandarbajeva, financují syrské ozbrojence, kterým letectvo Kataru dodává obrovské množství zbraní přes Turecko a Jordánsko. Nicméně hlavní směr útoku Katarců a jejich západních protektorů nesouvisí s válečnými akcemi, ale s ekonomikou.

Katar již proti Rusku vede cenovou válku. Pod nosem Gazpromu Katarci pracují v Bělorusku, na jihu a severu Evropy probíhá výstavba zplynovacích terminálů, sondují se možnosti výstavby terminálů v Anglii, Holandsku, Turecku, Řecku atd. Pro Katarce není problém zbít ruského diplomata s postavením velvyslance. Katarský emír, šejk Hamad bin Khalifa Al Thani, jehož hlavní kancelář se nachází v Londýně, již zlikvidoval nebo zneutralizoval všechny ruské ropné a plynařské projekty v Kataru – 5 velkých, miliardových, typu Jamal-SPG, a 18 v hodnotě stovek milionů dolarů. Totéž proběhlo u projektů těžby zlata.

Katar vlastní 30% akcií Exxon Mobil Corporation patřící Rockefellerům – energetického monstra, které mělo hlavní prospěch z okupace Iráku a je jedním z hlavních lobbyistů za válku proti Sýrii. Právě této korporaci udělil loutkový režim v Bagdádu, po svržení Saddama Husseina, monopol na rozvoj ropných rezerv Iráku na 50 let. Protože základním spotřebitelem ruského plynu je Evropa, usiluje Exxon o realizaci alternativního projektu plynovodu Katar-Evropa. Své kořistnické zájmy mají v tomto projektu i vlastníci washingtonského Bílého domu.

Vytlačení Gazpromu americko-katarskou aliancí automaticky povede k propadu cen uhlovodíků, se všemi z toho plynoucími důsledky. Pak to bude již maličkost – zničit Sýrii a veškerou blízkovýchodní infrastrukturu související s ruskými energetickými projekty, především produktovody: zhruba takto to bylo provedeno po odklonu post-nasserovského Egypta od Moskvy a jeho příklonu k Washingtonu v 70. letech, což bylo doprovázeno zničením infrastruktury, vytvořené Egypťany za peníze Moskvy, a následovala přeměna Egypta z vůdce arabského světa na podřadný céčkový stát.

Sýrii chtějí zničit proto, aby:

1) dostali pod kontrolu nejen nedávno objevená syrská ložiska zemního plynu mezi Damaškem a Homs, ale i celé území této země, kterou považují za nejdůležitější blízkovýchodní geoekonomickou křižovatku, alternativu námořní cesty pro přepravu uhlovodíků. Ropné monarchie Zálivu kriticky závisí na přepravní cestě přes Hormuzskou úžinu. Stačí zablokovat tuto cestu na několik měsíců, a krize ekonomik Saudů, Katarců a Evropanů je nevyhnutelná;

2) nahradili dodávky plynu do Evropy ze severu (z Ruska) dodávkami z jihu (od vazalů USA v Zálivu), protože po pádu Assada, a dokonce i v případě zablokování Hormuzské úžiny Íránem, bude možné přes území Sýrie vést plynovod do Evropy, který Kataru umožní nahradit Gazprom.

Prozatím se Američané a Saudové urychleně snaží připravit Syřany o chemické zbraně a přivlastňují si libyjskou ropu. Katarci, kteří již v tichosti přetáhli 6% trhu Evropské unie (v důsledku čehož se podíl Gazpromu snížil o 2%), si pod sebe stahují sféru plynu v Libyi a brousí si zuby na další plynařskou velmoc, na Alžír, který si zatím suverenitu v oblasti těžby plynu ještě udržel. (Katar již ze všech sil dodává do Alžíru zbraně a džihádistické hrdlořezy).

Blížící se rok 2014 bude pro osud Sýrie coby blízkovýchodní hranice Ruska rozhodujícím. Právě v tomto roce se a) stane nemožným nadále odkládat řešení vnitřních problémů USA, b) v Sýrii budou zničeny chemické zbraně, c) na hranicích Kataru a Íránu vyprší moratorium na rozvoj největšího ložiska zemního plynu na světě Sever, d) Katar dobuduje flotilu, vytvoří infrastrukturu pro dodávky LNG (přístav na pobřeží, sadu super transportérů plynu a terminály pro opětovné zplynování v EU) a získá podíly v evropských plynárenských systémech.

Hlavním úkolem zahraniční politiky Ruska na Blízkém východě v r. 2014 bude nedopustit zničení Sýrie a „demokratizaci“ podle alžírského scénáře.