Na pravdě záleží

Jednou z výzev příprav na konferenci v Ženevě je napsání historie Sýrie. Mocnosti NATO a Rada spolupráce v zálivu (GCC) se pokouší vnutit svoji verzi událostí, která by jim poskytla jasnou výhodu u vyjednávacího stolu. Proto tudíž ona lavina článků a souhrnných zpráv v západním tisku a v tisku zemí Zálivu.

Západ a GCC tvrdí, že syrská krize je v souladu s „arabským jarem“. Podle tohoto názoru „Basharův režim“ krvavě potlačil demokratické aspirace svých lidí. NATO a GCC pak zasáhly, aby ochránily civilní populaci.

Skutečnost je zcela jiná: Spojené státy naplánovaly zničení Sýrie na setkání 15. září 2001 v Camp David. Začaly to připravovat tím, že 12. prosince 2003 přijaly Zákon o zodpovědnosti Sýrie. Pokusily se zatáhnout Sýrii do války nejprve tím, že zařídily přijetí rezoluce 1559 Radou bezpečnosti, pak zabily bývalého libanonského premiéra Rafika Hariri a obvinily prezidenta al-Assada z nařízení této vraždy. Když tento scénář selhal, pověřily válkou Británii a Francii, kdy se tyto země připravily prostřednictvím Smlouvy z Lancasteru z 2. listopadu 2010. Signál k zahájení operací vydaly Spojené státy z Káhiry na počátku února 2011.

Únor 2011 až červenec 2012: válka čtvrté generace

Od tohoto dne, po 15 měsíců, vedly NATO a GCC válku čtvrté generace, založenou zcela na svém ovládnutí masmédií. Přesvědčily svět, včetně Syřanů, že celá země povstala, ačkoliv nejdůležitější události nepřekročily počtem 5,000 lidí. Díky odstřelovačům a zvláštním jednotkám zařídily jejich krvavé potlačení. Nicméně v březnu-dubnu 2012, po pádu Islámského emirátu Baba Amr, Nicolas Sarkozy vyjednal stažení se Francie, zatímco v květnu Syřané začali pochybovat o zprávách Al-Jazeery, a v červnu Washington přijal svoji porážku na Ženevské konferenci.

Během tohoto období byli ozbrojenci buď syrští takfiristé (včetně 3000 zajatých v Baba Amr), nebo zahraniční profesionálové, především libanonští členové Al-Kejdy řízené Abdlehakimem Belhaj. Společně utvářeli Svobodnou syrskou armádu, prošpikovanou britskými a francouzskými důstojníky a mající logistickou podporu Turecka.

Červenec 2012 až srpen 2013: válka nikaragujského stylu

Zvolení Francoise Hollande francouzským prezidentem a jmenování Laurenta Fabiuse, sionisty, ministrem zahraničí válku opětovně zahájilo. Při spoléhání se na CIA generála Davida Petrauese a zkušeného velvyslance Roberta S. Forda (bývalého náměstka Johna Negroponte) signalizovala Francie novou válku, tentokrát nikaragujského stylu, tím, že sezvala „Přátele Sýrie“ do Paříže na 6. července 2012. O dva týdny později mega útok dekapitoval syrskou armádu, když byli zavražděni členové Národně-bezpečnostní rady. Bezprostředně poté 40,000 zahraničních džihádistů, podporovaných pár tisícovkami Syřanů a řízených francouzskými a britskými důstojníky, začalo s útoky na Damašek. To byl okamžik pravdy. Syřané, do té doby velmi pasivní, pomohli své armádě bránit hlavní město a odrazit nájezdníky. Následoval rok kruté a krvavé války, ve které bylo zabito více než 100,000 mučedníků.

Během tohoto období se Spojené státy držely zpátky a nechávaly své spojence dělat svoji práci. Nanejvýše se pokoušely ovlivnit Katar a Saudskou Arábii, aby omezily podíl svých džihádistů a upřednostňovaly sekulární žoldáky. Verbovací střediska byla otevřena v Tunisu a Afghánistánu. Byly zorganizovány letecké mosty z Libye a Jemenu, kterými se přepravovaly desítky tisíc džihádistů, kteří přicházeli zemřít do Sýrie. Stejně jako v Nikaragui našli Syřany, kteří je podporovali, ale nakonec sloužili jen jako bojůvky ke kontrole „osvobozených zón“, místo aby bojovali s pravidelnou armádou tváří v tvář.

Od srpna 2013 po dnes: nezdar NATO

Když zaregistrovaly svůj nový neúspěch, pokusily se mocnosti NATO a GCC ignorovat ruská a čínská veta v Radě bezpečnosti. Zorganizováním zločinu, kterému přisuzovaly obrovský symbolický význam, chtěly ospravedlnit mezinárodní intervenci, aby se ochránili civilisté a mohly tak dokončit bombardování země stejně, jak to učinily v Libyi.

Chemický útok na Ghouta, 21. srpna 2012, byl zorganizován NATO. Zbraně byly převezeny z kasáren turecké armády do Damašku a proběhla obvyklá mobilizace u mediální války, aby se tato příhoda učinila závažnější, než jakákoliv jiná událost.

Ale neočekávané nasazení ruské flotily u pobřeží země ve Středozemním moři donutilo Pentagon zaútočit z Rudého moře, kdy se muselo létat přes Jordánsko a Saudskou Arábii, takže zatáhl své spojence do války. Protože se Washington vzdal vstupu do regionálního konfliktu, musela se americká diplomacie začít snažit a připravovat se na Ženevskou konferenci.

Ženeva 2

Konference Ženeva 2, která se bude pravděpodobně konat koncem ledna 2014, s tři roky trvající válkou skoncuje. V závislosti na událostech Sýrie zažije buď občanskou válku, nebo proti zahraniční agresi zvítězí.