Západ ztratil respekt k mezinárodnímu právu

Ale Karsten dal dohromady knihu, po obrovském výzkumu, která zůstane dílem o hanbě Izraele v Libanonu a o jeho historické porážce. Název anglického vydání zní „Sbohem Libanone: První porážka Izraele. Jeho podrobné rozhovory s oběťmi mučení – kdy byli pověšeni za ruce, dostávali elektrošoky, byli prokazatelně znásilňováni a v dalších případech byli týráni v izraelských nemocnicích – mají nezadržitelnou přesvědčovací moc. Nejen, že popsal události, ke kterým došlo na zemi v jižním Libanonu, ale udělal rozhovory s izraelskými vysloužilci v samotném Izraeli.

Nepřetržitě informoval v norské televizi a rádiu; chtěl se o strašné partyzánské válce mezi Izraelem a Hizballahem dozvědět tolik, že se dal do služeb norského praporu OSN v jižním Libanonu, kde nosil modrý baret. Tak byl posedlý.

Je to strašlivý příběh, který naštval mnoho mírotvorců OSN, obzvláště vojenské lékaře, jak se vršily důkazy o brutalitě páchané Izraelem na vězních v Libanonu a v samotném Izraeli. Jeden norský důstojník dokonce opustil Libanon přes Tel Aviv, se zprávou o mučení přilepenou na prsou, aby ji předložil ministrům norské vlády.

Vězni v Ansar byli hrubě týráni. Mimo zdi věznice Khiam jsem navštívil stanoviště neozbrojených dohlížitelů pravdy OSN, kteří mi řekli, že v noci slyšeli křik mučených mužů a žen. Karsten udělal totéž. Izraelští vyšetřovatelé byli přítomni, říká Karsten. Izrael zodpovědnost popřel a uvedl, že Khiam je pod kontrolou místní libanonské milice. OSN tomu nevěřila.

Existují také příběhy o velké odvaze. Dva ze čtyř mužů, kteří dokázali utéct z Khiam, byli v noci naháněni a do Bejrútu se dostali jen díky tajné pomoci vojáků OSN. Byli inspirování útěky spojeneckých vojáků za druhé světové války. „Vězni ve Stalag III se dokázali zmocnit výzbroje tak, že uplatili německé stráže,“ píše Karsten. „V Khiam by takový pokus pravděpodobně znamenal další mučení a šoupnutí do „slepičí klece“, klece o hraně 90 cm sloužící pro extra přísné potrestání.“

Jedině díky izraelskému právníkovi tito libanonští vězni držení v Izraeli – což je podle mezinárodního práva nezákonné – dokázali, že se lidé o jejich případu dozvěděli. Mnozí z nich byli vězněni roky bez soudu, drženi v Khiam, během výslechů byli nazí, měli zakázané návštěvy Mezinárodního červeného kříže a zranění jim nebyla ošetřována po dlouhé dny.

A zajímalo by mne, po přečtení tohoto ostudného příběhu, proč jsme byli tak překvapeni, když jsme zjistili, že americká armáda mučí a zabíjí vězně v Iráku a Afghánistánu. Karsten na jednom místě říká, že izraelští vojáci v okupační zóně v jižním Libanonu – Izraelci to nazývali „bezpečnostní zóna“, kdy tento popis zbaběle opakovalo mnoho novin – měli dvojí izraelsko-americké občanství. Sloužili někteří z nich také v americké armádě v Iráku?

Obrovský vězeňský tábor v Ansar je žhavou verzí Guantanama. A když USA opakovaně vetovaly rezoluce Rady bezpečnosti OSN odsuzující Izrael za jeho zacházení s libanonskými civilisty, zajímalo by mne, jestli to byl okamžik, kdy americká vláda ztratila respekt k mezinárodnímu právu – jak dokázala svým zacházením s vězni v Iráku a Afghánistánu (nebo při samotné invazi do Iráku).

Je tam spousta bolestivých podrobností o mučení západních rukojmí v Libanonu a nemilosrdných rozsudcích Hizballahu nad informátory. V Karstenových zprávách není příliš mnoho hodných hochů. Nakonec se ukázalo, že i vězni Izraelců byli rukojmími – Izraelci jim říkali „vyjednávací žetony“, což je další výraz, který tisk používal běžně – a byli propouštěni, aby se zajistilo propuštění izraelských vězňů nebo vydání jejich těl.

Khiam je dávno pryč. Válka v Libanonu je nyní překonána krveprolitím v Sýrii. Karstenova práce je připomínkou, že krutost nezná geografických hranic. Kolik se toho dá dozvědět o hrůzách v Libanonu? Nebo v Afghánistánu? Nebo v Iráku, nebo v Sýrii?

Podobnost s Irskem není tak jasná

Koukám, že Mustafa Barghouti, vůdce Palestinské národní iniciativy – která nemá nic společného ani s Hamasem, ani s Palestinskou samosprávou – v Dublinu vykládal o podobnostech irské a palestinské historie. „Shledávám velkou podobnost mezi bojem Irů a bojem Palestinců za nezávislost a svobodu,“ řekl. To si zasluhuje jednu odpověď: hmmm.

Při návštěvě věznice Kilmainham Irish Times řekl, že má v úmyslu přečíst si více o Robertu Emmettovi, popravenému za neúspěšné povstání v r. 1803. „Také jsme byli kolonizováni britským koloniálním systémem,“ řekl Barghouti. „Můj děda a strýc byli vězněni v podobných věznicích.“ Nyní, říká, Netanyahuova vláda „likviduje řešení dvou států a možnost existence palestinského státu.“

Barghouti chce politickou pomoc Irska a tvrdí, že bez „mezinárodní solidarity“ s mírovým řešením Palestinci stát mít nebudou. Ale já si nejsem jistý, že si Barghouti vybral to správné období irské historie. Řekl bych, že vyhnání katolíků a protestantské osady v Pale jsou příhodnějším přirovnáním k Netanyahuově koloniální expanzi. Zbavení se trestního práva nebylo v té době příliš v dohledu. Katolíci si dokonce ani nemohli koupit půdu. A „mezinárodní solidarita“ s Iry tehdy nebyla moc užitečná.