Kurdistán a chalifát

Jakmile došlo k pádu Mosulu, psal jsem, že současná válka v Iráku by neměla být chápána jako akce ÉIIL, ale jako kombinovaná ofenzíva džihádistů a místní kurdské vlády s cílem uvést v život americký plán remodelizace země.[1] Tehdy jsem byl sám, natolik tento pohled šel proti proudu věcí. O tři týdny později, se stal evidentním.

Vytvoření Kurdistánu

20. června, Izrael koupil od místní kurdské vlády ropu, kterou kradla v Kirkúku, navzdory mezinárodnímu vyhlášení irácké vlády. [2] Tranzit ropy byl usnadněn díky ÉIIL, který kontroluje ropovod a díky Turecku, které dovolilo, aby bylo zboží naloženo na tanker v přístavu Ceyhan.

Dne 25. června se kurdské politické strany v Iráku rozhodly dát stranou své hádky a vytvořily místní jednotnou vládu. Do té doby, byly rozdělené mezi dvě velké koalice, jedna pro-turecká a pro-izraelská, kterou vedla Demokratická strana Kurdistánu (KDP) pánů Barzani, druhá pro-iránská a pro-syrská, vedená Vlasteneckým svazem Kurdistánu (PUK) pánů Talabani. Spojení mezi těmito dvěma frakcemi by nebylo možné bez předchozí dohody mezi Tel Avivem, Washingtonem a Teheránem.

Mendi Safadi, drúzský politický činitel, který zajišťuje spolupráci mezi Izraelem a contras v Sýrii, předal Reuvenu Rivlinu dopis Strany kurdské levice v Sýrii, aby mu blahopřál k jeho zvolení do Knessetu a žádal o podporu pro vytvoření nezávislého Kurdistánu na území mezi Sýrií a Irákem.

26. a 27. června, britský ministr zahraničí William Hague, navštívil Bagdád a Erbil. Jak bylo dohodnuto, vyzval premiéra Nouri al-Maliki k vytvoření inkluzivní vlády, protože věděl, že to neudělá. Takové "cvičení stylu" rozesmálo londýnský tisk, podle kterého rada přichází "poněkud pozdě". [3] Pak projednával ministr s Massoudem Barzani nezávislost budoucího Kurdistánu. Jako obvykle, návštěva Britů je rozhodujícím momentem.

29. června, izraelský premiér Benjamin Netanjahu prolomil tabu : v projevu na Institutu univerzity v Tel Avivu pro studium národní bezpečnosti oznámil, že Izrael podporuje vytvoření nezávislého kurdského státu. Opatrně, vynechal otázku hranic, které se mohou časem měnit. [4].

3. července, předseda místní vlády Kurdistánu, Massoud Barzani, vyzval svůj parlament uspořádat referendum o sebeurčení. Bez překvapení, Bílý dům reagoval veřejně a zopakoval svou podporu pro "Irák demokratický, pluralitní a jednotný", mezitímco viceprezident Joe Biden soukromě přijímal šéfa kabinetu pana Barzaniho, Fouad Husajna, aby spolu upřesnili referendum.

Nezdá se, že PDK (který má většinu v Iráku, ale menšinu v Sýrii) je schopen organizovat referendum souběžně v obou zemích. Washington se tedy musí spokojit s Kurdistánem odděleným od dnešního Iráku a odložit odtržení od Sýrie a Turecka na pozdější dobu. V současné době dává četné uklidňující zprávy do Damašku (s nímž se opět baví) i Ankaře, která mu nevěří.

Každý si klade otázku, jaká bude zahraniční politika tohoto nového státu. Prozatím Barzani dokázal vytvořit ostrov prosperity, jenomže orientovaný na Izrael. Pokud by tato volba měla trvat, změnilo by to zcela strategické vztahy v regionu.

Spektrum chalífátu

Mezitím, ÉIIL (přejmenovaný na IA) vyhlásil chalífát. V dlouhém lyrickém textu, poprášeném citáty z Koránu, oznámil své úspěšné prosazení zákonů šaría na rozsáhlém území pod svou kontrolou v Sýrii a Iráku, a dospěl k závěru, že nadešel čas chalífátu. Oznámil, že chalífem byl zvolen Abú Bakr al-Baghdadi, a že každý věřící, ať je kdekoliv, je povinen se mu podřídit. [5] Žádná fotografie nové hlavy státu nevyšla, nikdo neví, zdali al-Bagdhadi skutečně existuje a název "kalif Ibrahim" není jen strašák.

I když uchopení Severního Iráku bylo uvítáno částí muslimského světa, jsou domněnky, že nárok vládnout celku byl oceňován různě.

Al-Káida Islámského Maghrebu (AQIM) podpořila "hrdiny islámského emirátu". Zatímco Al-Káida na Arabském poloostrově (AQAP) poslala své nejlepší přání k úspěchu a vítězství. Ostatní skupiny spjaté s Al-Káidou, jako Boko Haram v Nigérii a Shabaab v Somálsku mu prohlásí věrnost v brzké době. Tak budeme asistovat mutaci Al-Káidy z mezinárodní teroristické sítě na statut neuznaného státu.

Každopádně, EI postupuje opatrně. On ví, jak bojovat v rámci určitých mezí a dává pozor, aby nepoškozoval zájmy Washingtonu a jeho spojenců, včetně zájmů příležitosných. Tak, v Samaře, pečlivě se vyhnul útoku na mausolea šíitských imámů, aby neprovokoval Írán.

Již mnoho hlasů potvrzuje ve Washingtonu přestavbu Iráku. A Michael Hayden, bývalý ředitel NSA a CIA, dává ve Fox News následující verdikt: "Jelikož povstalci dobyli většinu sunnitského území, Irák prakticky přestal existovat. Rozdělení je nevyhutelné." Jeho výroky jsou doprovázeny výzvami k zásahu. Bývalý poradce George Bushe, později velvyslanec v Iráku Baracka Obamy, James Jeffrey řekl: "[džihádisti] se nikdy nezastavili, ani když jsem tam byl v letech 2010 a 2011. Byli úplně poraženi a ztratili svoji populaci. Byli jsme jim v patách a nemohli se vzchopit. Neexistuje žádný způsob, jak je umoudřit, jak je omezit. Jedině je zabít."

Atlantický tisk chápe tyto pozice jako debatu mezi přívrženci rozdělení Iráku a přívrženci její jednoty silou. Ve skutečnosti, program Washingtonu nemůže být jasnější: nejprve nechat džihádisty ​​rozdělit Irák (a možná i Saúdskou Arábii), pak je rozdrtit, až vykonají svůj job.

V této perspektivě, prezident Obama dělá porady a co možno nejvíc průtahů. Porušil dohodu o Irácko-USA Obraně, když vyslal 800 mužů, z nichž pouze 300 jsou instruktoři iráckých sil, ostatní jsou přiřazeni k ochraně velvyslanectví.

Odkazy

[2] “Israel accepts first delivery of disputed Kurdish pipeline oil”, Julia Payne, Reuters, June 20, 2014.

[3] «William Hague flies in to Baghdadwith an appeal for unity – but it’s a bit late for that », Patrick Cockburn, The Independent, June 26, 2014.

[4] «Address by PM Netanyahu at the Institute for National Security Studies », PM’s Office, June 29, 2014.

[5] “Proclamation of the Caliphate”, Voltaire Network, 1 July 2014.