Provokace jako nástroj politiky Západu (II)

V rok 50. výročí začátku vietnamské války vypukl v Americe skandál: zpráva sestavená historikem NSA Robertem Hanyokem si našla cestu do rukou nezávislého výzkumníka Matthew Aida. Tato zpráva tvrdí, že důstojníci rozvědky zfalšovali informace o incidentu v Tonkinském zálivu. Cenou za zfalšování byla smrt 58,000 Američanů a 250,000 vietnamských vojáků zabitých ve válce. Ukázalo se, že NSA informace utajovala ze strachu, že přístup veřejnosti k nim by vedl k nové vlně kritiky amerických tajných služeb ve spojení s druhou iráckou válkou.

Záminkou pro nový útok na tuto arabskou zemi byla provokativní informace o údajném obchodu s uranem mezi Irákem a Nigerem. Ačkoliv inspekce provedená skupinou skládající se z představitelů CIA, ministerstva zahraničí a ministerstva obrany, která provedla zvláštní návštěvu Nigeru, ukázala, že obvinění jsou zcela podvodná, kola války se začala rychle točit. Je třeba zdůraznit, že Británie zámořskou falzifikaci ochotně podpořila. Doplnila americkou „uranovou zprávu“ o vlastní výzvědné informace o přítomnosti zbraní hromadného ničení v Iráku, které, jak poslanec Adam Holloway řekl londýnským novinám The Times, byly založeny na informacích obdržených od… iráckého taxikáře. Výsledkem této anglo-americké provokace bylo 4,500 rakví pokrytých vlajkami s hvězdami a pruhy (do tohoto čísla se nezapočítává více než 1,500 zabitých kontraktorů), téměř 400 hrobů spojenců proti-irácké koalice vykopaných od Británie po Gruzii (informace z července 2010), a bezpočet ztrát utrpěných lidmi Iráku, kde válka a krveprolití pokračuje do dnešních dnů.

V jednopolárním světě se provokace stávají jedním z hlavních politických nástrojů globální nadvlády. Stačí si jen vzpomenout na provokaci provedenou 5. února 1994 na tržišti Markala v Sarajevu, kde výbuch minometného granátu odpáleného z bosenských pozic, podle důkazů poskytnutých balistickými experty, byl svalen na Srby, a ti byli pod tlakem nuceni stáhnout své těžké dělostřelectvo do vzdálenosti 20 kilometrů od města. Provokace byla zopakována v srpnu 1995, kdy pět minometných granátů vybuchlo na trhu. Jak nedávno řekl Radovan Karadžič tribunálu v Haagu, Bosňáci vzali mrtvoly z fronty na místo výbuchu, aby vytvořili dojem, že v důsledku minometného útoku došlo k masovým obětem. Tyto výbuchy se staly záminkou pro přímou intervenci USA a jejich spojenců z NATO ve válce proti bosenským Srbům.

Provokace se stávají stále komplexnějšími, a s nástupem internetu stále nákladově levnějšími. Za první majdanovské povstání v Kyjevě a „broskvovou revoluci“ v Kyrgyzstánu utratily Spojené státy celkem 110 milionů dolarů (číslo udávané tvůrci francouzského dokumentu Revoluce.com – USA: Dobývání východu). Provokační techniky se vyvíjí téměř tak rychle, jako technologie ve zbrojním průmyslu. Poslední desetiletí 20. století bylo svědkem inovací, jako „neviditelní odstřelovači“ – spouštěč pro rozdovádění pobouřených davů. Během poklidné demonstrace v Jemenu v r. 2011 zabil odstřelovač 17 demonstrantů. Z vražd byly obviněny vládní tajné služby a vše skončilo svržením vlády. V Tunisu v r. 2011 bylo střelbou sniperů zabito 24 lidí. Následovala bouře rozhořčení a prezident a vláda utekly… V Libyi, Egyptě a Sýrii – přesně titíž neviditelní odstřelovači. A titíž záhadní odstřelovači se objevili v ulicích Kyjeva v únoru 2014. Stříleli jak do zvláštních jednotek, tak do demonstrantů, a obviněn byl Janukovičův „krvavý režim“. Ti, co provedli puč a dostali se k moci, dělají všemožné, aby „neviditelní odstřelovači“ zůstali neznámými…

Další technická charakteristika provokací souvisí s časem. Uběhne jistý čas mezi provokací a jejím odhalením (a lidé zapletení do provokace dělají co mohou, aby tento časový úsek natáhli co nejvíce). Během tohoto období utváří aliance s vládami, jejichž ozbrojené síly se později zúčastní agrese, nebo různých sankcí použitých proti cílové zemi, nebo které budou krýt určitou část nákladů na vojenské operace. Tak tomu bylo v Jugoslávii, tak tomu bylo v Libyi, tak tomu bylo v Iráku, a tak tomu bylo v Afghánistánu.

Kam napřeli stratégové NATO své oči po Afghánistánu?

V srpnu britský premiér David Cameron poslal dopis hlavám států a šéfům vlád atlantického bloku. V tomto dopise se uvádí, že mise NATO v Afghánistánu se blíží konci a aliance by se nyní měla vrátit k původnímu účelu své existence – kontrolování Ruska…

Libido dominandi, touha po nadvládě, ze které kdysi obvinil sv. Augustýn Evropany, nejen, že na Západě stále přetrvává, ale nabrala formy, která ohrožuje celý svět.

Pro kontrolu Ruska jsou vhodné všechny prostředky, včetně, samozřejmě, provokací. Stále nepadla vyčerpávající odpověď na otázku, kdo sestřelil Boeing 777 Malajských aerolinií nad Doněckem, ale již je možné předpokládat, proč tento krvavý akt provokace byl proveden: aby se smrt téměř 300 cestujících svalila na Rusko. Nebo Rusy žijící na jihovýchodě Ukrajiny. V tomto procesu Západ dokáže ignorovat stovky obětí protiteroristických operací kyjevského režimu, který vyhlazuje civilisty fosforovými bombami, těžkým dělostřelectvem, systémy Grad, balistickými raketami… Slavný Trumanův citát ohledně Rusů a Němců: „Nechte je pozabíjet“, který určoval chování Spojených států ve druhé světové válce hned od otevření druhé fronty, zcela charakterizuje současnou politiku anglosaského Západu ve vztahu k ruskému světu. Precedent, pánové…

Rovněž je třeba poznamenat, že vyšetřování katastrofy Boeingu 77 Malajských aerolinií je bez pochyby zamezováno. Již je jasné, že pokusy dokázat ruskou vinu selhaly, ba co víc, podezření nevyhnutelně padá na ukrajinské úřady. To je tudíž důvodem, proč je cílem těch, kteří zorganizovali provokaci, jejíž součástí bylo i povykování o „vině Moskvy“, nyní překřikovat všechny rozumné hlasy. A co je nejdůležitější, zatímco experti promlouvají (je více než pravděpodobné, že se neodváží ukázat prstem na viníka a jejich závěr bude nejednoznačný), je jejich cílem donutit evropské země k zavedení režimu sankcí proti Rusku a přesunutí aspoň části vojenských nákladů na Evropu. „Všichni členové NATO“, vyzýval britský premiér, „musí začít utrácet nejméně 2% svého GDP na zbrojení. Na základě zkušeností z našich operací v Afghánistánu musí aliance poskytovat větší aktivní pomoc svým partnerům při budování jejich ozbrojených sil.“ Tím jsou vyřešeny dva problémy najednou: brání se sbližování mezi Ruskem a Evropskou unií, a oslabují se ekonomiky evropských konkurentů Ameriky. Již bylo odhadnuto, že hrubé ztráty plynoucí z ročního ruského zákazu dovozu zemědělské produkce z EU by mohly dosáhnout 12 miliard euro. Zdá se však, že ne všechny země EU jsou ochotny zaplatit takovou cenu za solidaritu se světovými velmistry v provokacích.