Dnešní literatura a film mladé generace

Dnes lidé vnímají skrze noviny, televizi a internet. Jsou ve zvláštním matrixu, vlastní rozum a smysly nepoužívají. Tudíž ani nemohou psát běžné příběhy. Neprožívají je.

Většina lidí ani nemůže mít s nikým hlubší vztah, protože toho nejsou toho schopni. Téma láska a vztahy se jim scvrkávají na sex, pařby, dovolené a peníze/dárky, případně na to, jak druhého zlomit k tomu, co chce ten první. Vlastní citová rovina je plochá, pokud vůbec nějaká.

Lidé tedy prožívají jen to, že jsou bezmocní proti stavu někoho dokopat k tomu, co chtějí. Sami sebe dokopat nemohou, protože vlastní pocit povinnosti, zodpovědnost a sebedisciplíny je dávno pasé a tvrdě out. Kde to pane žijete? Je 21. století!

Protože láska, sounáležitost, nebo obyčejná pomoc či radost z přítomnosti druhých lidí, to se neprožívá. Vždy je třeba někoho využít podnikatelsky, kariérně, nebo alespoň k tomu, aby mi opravil to či ono, ideálně za nic. Muži jsou pouze proto, aby z nich ženy ždímaly prachy, dárky a zážitky, a aby se měly dobře. Ženy jsou proto, aby byly sexy a na sex. Média toto rozdělení tvrdě podporují. „Jak zařídit, aby udělal co chceš?“ jsou tématem prakticky všech článků v ženských časopisech, pokud to není reklama.

* * *

Hlavním lidským prožitkem, zejména mladé generace je tedy nespokojenost. Nespokojenost z toho, že nejsou pány světa a druzí nedělají, co chtějí. A z toho vyplývajícím obviňováním druhých z jejich problémů.

V literatuře a filmech se to projevuje mohutně. Jejich hlavní děj je dokonale psychedelický, čím více kniha či film se potopí do podsvětí a podzemních močálů a bahna a temnějších koutů psýché, a čím hororovější a beznadějnější obrazy podává – tím větší má šanci na ocenění literárních a filmových kritiků, tím více cen dostává, tím více je oficiálně takové dílo vyzdvihováno.

Jako důsledek neprožívání příběhů, ale pouze dráždění své psýché temnými obrazy, je dnešní literatura a film nepromyšlená. Chybí jí časový děj a souvislosti. Často je i velmi nudná, je to spíše pravidlem. Ve filmech a literatuře dnes neplatí nějaká sekvence příčiny a důsledků. Dá se říci, že dnešní díla nemají v podstatě žádný děj, často ani žádné zápletky, mají pouze 2 subjekty: ublížený (kladný hrdina) a ubližující (záporný hrdina).

Ve své podstatě je dnešní literatura a film agresivní s vysokou mírou agrese. Přičemž je tam zjevná agrese ubližovatele ublíženému. A zároveň vysoká skrytá agrese ubližovaného, který konečně našel boxovací pytel, na koho svést všechny své neúspěchy, svůj ubohý zpackaný život. A dochází k názoru, že kdyby neexistoval ubližovatel, na světě bude klid a mír, a proto si ubližovatel zaslouží rozčtvrtit, spálit, ubodat, prostě cokoli. Protože pouze on může za všechno zlo.

* * *

Nejcennější (z pohledu kritiků i uměleckých odborníků) jsou díla, jejichž námět o obsah se dá shrnout do jedné věty: „Jsem bezmocný, zlomený, cítím se beznadějně. Druzí mi strašně ublížili a ubližují.“ Je vhodné většinu knihy či filmu popsat to, jak jsou na mě druzí zlí a oškliví. Dále je třeba vyjádřit, jak jsem zoufalý, ale vždy musí být jasné, že je to v důsledku nějakého jiného člověka, který mi ubližuje.

Je samozřejmé, že už z lidské přirozenosti lidé více litují určité druhy lidí, než jiné. Dnešní umění to musí respektovat, a jako hlavní ublížené postavy je třeba ukazovat zejména ženy a děti. Různé sondy typu „maminko, proč jsi na mě tak ošklivá“, nebo nekonečný počet vznikajících děl na téma „pocity znásilněné ženy“, či „moje touha po tom a tom zaměstnání“ jsou ideálními tématy. Ideální je to spojit, třeba taková „týraná žena, která prožívá každodenní hoře agrese spolu se svou dcerou“ (syn je nevhodný, protože ženy jsou vždy více litovány) je něco, co vás umělecky vynese do nebes jako autora první třídy. Nutno říci, že nesnižuji a nevysmívám se obětem, které toto musí skutečně prožít, je to hrozné. Ale umění je dnes poněkud jednostranné a nudné.

Další vhodná témata jsou antirastitická. Zveličte utrpení nějakého etnika, a jste hvězda. Ideální jsou Židé, ty je třeba litovat vždy a všude, a čím větší ubožáky a oběti z nich uděláte, tím větší ocenění bude mít vaše dílo. Totéž u Rómů. V těchto případech není třeba se žinýrovat, čím větší chudáky a oběti z nich uděláte, tím lépe. Neexistuje, že byste překročili hranici, můžete přehánět až do nebes zcela bez uzardění. Třeba takový film o válce a utrpení Židů je majstrštyk. Ovšem pozor, nespleťte si to! Psát či filmovat utrpení Rusů či Poláků nebo Čechů je propadák. Všichni jsme si rovni, ale někteří jsou si rovnější, jak psal Orwell.

* * *

Dnešní literatura a filmy jsou tedy „jak prožívá ten či onen to a to“. Přičemž to musí prožívat špatně, beznadějně, a musí být jasné, která mrcha za to může.

Myslím, že kdyby se umění posledních 20 let kompletně hodilo do stoupy, spálilo a nikde nezůstaly po něm žádné památky, lidstvo tím neutrpí žádnou kulturní škodu. Ale možná někomu toto umění dělá radost. Pak nechť si to vychutnává. Ale není nad starší klasiku.

Nicméně z toho lze vyvozovat, že lidstvo si momentálně po době náboženské, praktické, racionální, vědecké a feudální prožívá dobu psychologickou. Tedy dobu, kdy přichází rozvoj a objevy na poli psychologie a manipulace. Každá mince má dvě strany.

Poznámka editora

Poslední neděli (14.9. ve 21:55) dávali na ČT1 filmovou premiéru Rozkoš režisérky Rudolfové. V hlavní role střihačky Mileny Jana Plodková. Vybrali dobrý típek průměrně hezké, v něčem zajímavé dívky. Otřesně depresivní film o mladé ženě potácející se životem, snad umělkyni, nebo alespoň byla přesvědčena, že jí je, předstírající spokojenost, ale ve skutečnosti nešťastné, stále v jakémsi běhu v krysím závodě, závislé na mobilu, obklopené známými a přece velmi osamocené. Milostný vztah realizován formou SMS, jejichž obsah se promítal zatímco běžel jiný děj. Byl to poměrně věrný obraz současné generace. Vybavuji si scénu, kterou jen tak nezapomenu. Milenin přítel si natočil vlastní sebevraždu. Nasadil si na hlavu plastikový sáček, zalepil těsnící páskou a zacvakl si ruce za zády do pout. Nezlobte se, že uvádím nepodstatný detail, ale rozhodilo mne to. Tvůrcům filmu se podařilo vyjádřit neutěšenost a plochost životů současné produktivní generace do takové míry, že bych ho nechtěl vidět znovu.