Volby do Senátu: Byla to pro mne úžasná zkušenost

Čas na analýzu, proč jsme neuspěli. Domnívám se, že příčiny jsou dvě.

1. Platí zásada bez peněz do politiky nelez. V politice se točí velké peníze a my jsme je neměli. To je bohužel limitující faktor. S tím nic neudělám. Je třeba investovat do reklamy, do vytvoření image, dnes to jsou částky v řadách stovek milionů korun. Jeden z důvodů Babišova úspěchu byly jeho peníze. PR agentury nejsou zbytečné, dokážou vytvořit obraz skutečně jakýkoliv. I z úplného blbce vyrobí hvězdu. (To mi připomíná, včera jsem v televizi poslouchal vyjádření Karla Schwarzenberga k průběhu voleb. A říkal jsem si, jak je možné, že mu jeho dementní žvatlání, o hodně horší než moje, prochází. Snadno. PR agentury dokázaly přesvědčit veřejnost, že jeho projev je vlastně milý.) Potřeba vysokých peněžních investic na začátku vstupu do politiky zajišťuje, že nám budou vždy vládnout jen oligarchové. Systém je tak nastaven.

2. Strana Národní demokracie je nevolitelná, protože je příliš vyhraněná, její předseda i já si neseme nálepku antisemitismu. Není to na zavření, ale ve slušné společnosti se o ní nemluví. A je to nálepka trvalá. Nemyslím, že by mi samotnému pomohlo, kdybych kandidoval jako nestraník, protože i já nesu tohle Kainovo znamení.

Občas se podaří proniknout do vrcholových funkcí i s méně penězi a bez velkých PR agentur. Není to často, ale je to možné. To se před časem povedlo Tomio Okamurovi, který vyhrál u lidí prostě tím, že psal blog, kde zřetelně a jasně artikuloval problémy a naznačoval řešení. Ovšem Tomio na rozdíl od mne nenesl na sobě Kainovo znamení – smrtící polibek Ligy proti antisemitismu.

Překvapilo mne vysoké umístění chameleona Martína Bursíka, který v mém obvodě získal 4994 hlasů a umístil se jako třetí. Naštěstí z druhého kola vypadl. Stejně tak mě překvapilo vysoké umístění Jiřího Dienstbiera (11806 hlasů), který je jasným favoritem na senátní křeslo za Kladno. Kdo je, krucipísek, volil a proč? U obou politiků se ví, že škodili, ví se jak, měli dostatek příležitostí se projevit. Čekal bych, že nedostanou další šanci. Dostali. A já jsem si ještě do nedávna myslel, že postačí zavést odvolatelnost politiků a problém s grázly na vedoucích místech bude vyřešen. K čemu by nám byla, když jsme schopni opakovaně volit do vedoucích funkcí lidi, kteří prokazatelně škodí a škodili a dokonce řadu podivných temných figur? Rozumějte, ti lidé dokázali volit proti vlastnímu pudu sebezáchovy. To se jen tak nevidí a je to důkaz jednak jejich nezralosti a naivity, jednak úžasného významu PR agentur.

Jsem rád, že to máme za sebou. Byla to pro mne místy stresující, ale rozhodně zajímavá a vzrušující zkušenost. Snažím se vyhýbat anglickým výrazům, ale teď nechť mi čeští puristé prominou. Čeština totiž nemá ekvivalent anglického slova challenge. Překládá se jako výzva a to nemá tu šťávu, protože to požíváme například i ve spojení výzva k zaplacení. Angličtina slovo challenge vnímá striktně jako odhodlej se! pokus se! překroč svůj stín!. Tak tedy byla to pro mě challenge. Umožnila mi nahlédnout do zákulisí celého procesu voleb a musím říct, že jsem byl mile překvapen transparentností a korektním a slušným jednáním lidí, které jsem v průběhu kampaně potkal – včetně médií. Poznal jsem své slabiny, na čem je třeba pracovat (na veřejném projevu). Děkuji všem, kteří mi pomohli a kteří mi důvěřovali. Jestli lituji? Určitě ne! Stálo to za to! Ostatně, jak řekla jedna herečka, nelituji ničeho, co jsem udělala. Lituji jen toho, co jsem neudělala.