Francouzský prezident odmítá požadavek amerického prezidenta na vytvoření globální oligarchie

Předtím vůdce Demokratické strany v americkém senátu (vybíraný všemi Demokraty, který zastupuje stranu v této záležitosti, dokonce i v americkém senátu, neboť jako jediný má pravomoc to zastavit) řekl této věci ne, ale pár konzervativních Demokratů to upřednostňuje, stejně jako prakticky všichni Republikáni, takže až Republikáni převezmou v lednu kontrolu jak nad sněmovnou, tak nad senátem, bude mít prezident Obama pevnou domácí podporu pro gigantické dohody v oblasti mezinárodního obchodu, které navrhuje: TTIP pro Evropu, TPP pro Asii a TISA pro obchodování se službami, kdy všechny tři tyto dohody obsahují tuto podřízenost národní suverenity mezinárodním korporacím. TISA je obzvláště klíčová pro finanční služby, jako účetní standardy (aby se posílila korupce, aby se podvedli vnější investoři, kdy jsou vedoucím pracovníkům korporacím a členům představenstev udělovány výhody, tedy těm insiderům, kteří ovládají mezinárodní korporace).

Prezident Obama, stejně jako jeho předchůdce, silně věří, že konkurence srazí mzdy a vytlačí nahoru hodnoty akcií a dluhopisů korporací (na které se miliardáři primárně spoléhají), ačkoliv jako politik, a obzvláště jako Demokrat (za kterého se George W. Bush, na rozdíl od Obamy, nikdy nevydával), si to nemůže dovolit říct; jen jeho politika se konzistentně ubírá tímto směrem. („Nepoznáš blaf bez ochutnání,“ jak se říká, ačkoliv Obama tvrdí, že vinni tímto výsledkem jsou pouze Republikáni). Ale francouzský prezident Hollande si tady dupnul a řekl ne.

Možná jedním z důvodů, proč řekl ne, je historicky vůbec první ekonomická analýza této smlouvy vydaná minulý měsíc, která vypočítává, že důsledky by byly pro evropské ekonomiky katastrofické – tato dohoda je tendenčně nastavena ve prospěch amerických oligarchů, proti oligarchům z EU, a je všude silně proti pracujícím, spotřebitelům a vnějším investorům. Čistý dlouhodobý efekt by byl tak silně negativní, že dokonce i američtí insideři by mohli nakonec, jako důsledek této dohody, pojídat vlastní krmnou kukuřici.

Nicméně v jiném rozhodnutí se prezident Hollande prezidentu Obamovi podvolil a rozhodl ignorovat jak francouzské pracující, tak dokonce i mnoho francouzských oligarchů, a „odložit na neurčito“ dodávku válečných lodí Rusku, které Francie vybudovala pro Rusko a za které již Rusko zaplatilo. Obama ho silně v tomto ohledu tlačil a nyní mu Hollande dává tento dárek, možná jako cenu útěchy, protože Hollande nedá americkým oligarchům onu větší kořist, kterou požadují: nahrazení francouzské suverenity suverenitou sborů, které jsou jmenovány mezinárodními korporacemi.

Nyní, když američtí voliči podpořili „protivládní“ ideologii Republikánů a poskytli prezidentu Obamovi konečně pevně republikánský kongres, tato „protivládní“ (či spíše pro-oligarchická) vláda – vláda, kde je suverenita v rukou mezinárodních korporací, místo v rukou voličů jednotlivých států – téměř jistě schválí jako zákon cokoliv, co Obama dokáže vyrazit z hlavních obchodních partnerských zemí (i když bez Francie), takže se bude moct do historie zapsat jako nejefektivnější americký prezident od dob Franklina Delano Roosevelta, i když v přesně opačném ideologickém směru, než FDR (který byl proti oligarchický). Propagandisté (hojně placení oligarchy) jak v Demokratické, tak v Republikánské straně líčili Obamu jako neschopného ve vztahu k Republikánům, ale nakonec by se mohl projevit přesně opačně: jako nejschopnější konzervativní americký prezident všech dob – jediný, který dokázal dát otěže v této zemi do rukou politické pravice. Potřeboval být „Demokratem“, aby byl schopen toho dosáhnout; takže je „demokrat“. Čísla mluví jasně. A Obamovy obchodní dohody budou tento úspěch korunovat, protože zrušit tyto dohody bude mnohem obtížnější, než zrušení smlouvy na dodávku válečných lodí Rusku prezidentem Hollandem (bude-li tak moct učinit). Obamův výsledek by přetrval staletí, pokud by byl vůbec kdy zrušen (a dokonce i to by bylo nejisté).

Nejde o tu „světovou vládu“, ve kterou Franklin Delano Roosevelt a jeho stoupenci doufali, že nakonec vzejde. Ale nejde ani o ten typ mezinárodní anarchie, která vládla dříve. Místo toho jde o obnovu feudalismu, ale tentokrát v globálním měřítku: internacionalizovaný fašismus – přesně to, proti čemu šel FDR do války bojovat.

Sedmdesát let po druhé světové válce se zdá, že do ní svět směřuje opět, jen možná tentokrát bude vyhrána velmi odlišnými prostředky, spíše prostředky „Gentlemana“.