Dunajská jízda jako součást danajského daru

Překotně rychlé přijetí ČR do Aliance, bez národního referenda, lze tedy přirovnat k porodu císařským řezem při použití celkové narkózy. Z hlediska chirurgů z NATO se operace zdařila, ale pro nás, coby nový přírůstek do rodiny, to byla šokující zkušenost. Dodnes jsme to porodní trauma nepřekonali. Ani po šestnácti letech života mezi válečníky jsme se nenaučili vnímat svět jejich kořistnickýma očima. Militantní výchova v nás nezničila lidství a zdravý rozum. Naší porodní bábě Albrightové se zkrátka nepovedlo zavázat si nás doživotním vděkem. Brzy jsme poznali, že tahle kmotřička je ve skutečnosti andělíčkářka, která má na rukou krev statisíců dětí, ale i nevinných dospělých civilistů. Jména dalších masových vrahů, tedy pardon, rozsévačů míru, bych tady četla hodně dlouho. Na seznamu bohužel jsou i jména českých politiků. Někteří z nich jsou přímo spolupachatelé, jiní si lepí na tvář masku zneužitých idiotů. Ale takovou výmluvu v budoucnu neuzná žádný mezinárodní tribunál jako polehčující okolnost. Za zločiny proti míru budou souzeni i mediální bubeníci, kteří nám vtloukají do hlav nenávist k předem určeným viníkům a národům.

Ocituji jeden dávný výrok Machiavelliho: „Viděl jsem houf hrobníků, poskakovali, držíce se za ruce a volali: A žije mor!“

Připadá mi, že je to aktuální hodnocení naší současnosti. Až na to, že dnešní hrobníci křičí: ať žije mír!, když šíří mor válečné propagandy, když přesunují vzduchem, po moři i po zemi produkty válečného průmyslu a když nutí své spojence k poslušné spolupráci při demontáži světa.

Milióny lidí ze zemí, které hrobníci už vybombardovali při „hájení lidských práv“, se dnes valí do Evropy jako do krajiny zaslíbené. Náš soucit s nimi bojuje s pudem sebezáchovy. Připadáme si už jako schizofrenici. Připouštíme si zástupný pocit viny za tento exodus, ale současně cítíme strach jako budoucí možné oběti.

Naše kolébka Evropa se kymácí jako kocábka na moři, bouřkové mraky houstnou i na východě. Kmotři z NATO chystají velké spojenecké manévry, aby vyprovokovali střet s Ruskem. A my denně horečnatě sbíráme střípky necenzurovaných informací, vzájemně si je vyměňujeme a snažíme se z té změti vytvořit věštbu. Ale obraz poskládaný do mozaiky nás neuklidňuje, stále nám z toho vychází Guernika. Tak co nám zbývá, pokud nechceme předem rezignovat? Zřejmě jedině odvaha.

V březnu uplyne 17 let od chvíle, kdy jsme byli naplánovaným císařským řezem pentagonských chirurgů zataženi do rodinného klanu agresorů, ničitelů míru i světa. Dvanáctý březen, datum našeho vstupu do Aliance, je v kalendáři označen jako Památeční den. Je na nás a na naší odvaze, zda z toho neblahého data dokážeme udělat významný státní svátek, tedy den, kdy ČR z Aliance odešla.

Bylo by samozřejmě skvělé, kdybychom to stihli dřív než 12. března, ale buďme realisté. Naše vláda je nahluchlá a výzvy občanů vnímá jen jako bzučení otravného hmyzu. Teprve veliké demonstrace s jednotnými požadavky a případně i podpůrné stávky mohou naši hluchou politickou „elitu“ přimět k pozornosti a přinutit ji, aby bránila národní zájmy a obnovila naši ztracenou čest. Pokud naše úsilí bude soustavné, koordinované a dost hlasité, vzbudí odezvu u občanů dalších členských zemí Aliance, a potom může nastat dominový efekt. Připadá vám to jako špatná cestovní mapa? Je snad ta, kterou nám předkreslila kmotra Albrightová lepší?

Jsem si jista, že někteří z našich politiků mají stejný náhled jako my, ale netroufnou si s tím začít sami. Potřebují nás jako pevnou zeď, o kterou se lze opřít. Nejsou to žádní hrdinové. Vždyť naše vláda se bojí i zeptat, jaké nadměrné náklady budou od zítřka projíždět po našich silnicích a k čemu jsou určeny. Naše pokrytecká vláda o průjezdu amerických ozbrojených sil přes Českou republiku ani nehlasovala, pouze průjezd vzala na vědomí. Parlament se o věc nezajímá, nesvolal mimořádné zasedání, pro jistotu se sejde až v den, kdy Dunajská jízda už zaparkuje v Maďarsku.

Na výměnu ustrašených politiků však teď není čas, my je musíme zatím nechat na palubě, aby změna kurzu proběhla legálně. Neporušíme ústavu, naopak přinutíme naše politické zástupce, aby ji dodržovali i oni. Bude to obtížný úkol. Modlit se je samozřejmě snazší. Ale v této chvíli nás žádné modlitby před cestou do pekla války nezachrání. Odvaha možná ano.