Uplynulo deset let od „mimosoudní“ vraždy Slobodana Miloševiče

Ale jeho smrt zůstává neprošetřena, mnoho otázek nezodpovězeno, zodpovědní jedinci nepotrestáni. Svět nemůže nadále akceptovat nahrazení míru a diplomacie válkou a brutalitou. Nemůže nadále tolerovat vlády, které opovrhují mírem, lidstvem, suverenitou zemí, sebeurčením lidí a vládou zákona.

Smrt Slobodana Miloševiče byla jasně jedinou cestou z dilematu, do kterého se mocnosti NATO dostaly tím, že ho obvinily u Haagského tribunálu. Propaganda proti němu nabyla bezprecedentního měřítka. Proces byl přemílán v tisku jako jedno z největších světových dramat, jako světové divadlo, ve kterém se zloduch bude zodpovídat ze svých zločinů. Ale samozřejmě, že žádné zločiny neexistovaly, vyjma těch spáchaných aliancí NATO, a pokus zfalšovat případ proti němu se zhroutil do frašky.

Z pohledu NATO byl soud nezbytný, aby se ospravedlnila agrese proti Jugoslávii a puč sil DOS v Bělehradu podpořený NATO, kterým byla demokracie v Jugoslávii konečně zničena a Srbsko zredukováno na protektorát NATO pod režimem poskoků. Jeho nezákonné zatčení, jednotkami NATO v Bělehradě, jeho nezákonné věznění v ústřední věznici v Bělehradě, jeho nezákonné vydání do bývalé věznice Gestapa ve Scheveningen, nedaleko Haagu, a zinscenovaný proces, který následoval, to vše bylo součástí dramatu přehrávaného světové veřejnosti, a ten mohl mít pouze dva konce – usvědčení, nebo smrt prezidenta Miloševiče.

Protože usvědčení prezidenta Miloševiče nebylo po vyslechnutí všech důkazů evidentně možné, jeho smrt se stala jediným způsobem pro mocnosti NATO, jak z toho ven. Osvobozující rozsudek by strhl celou strukturu propagandistického rámce válečné mašinérie NATO a západních zájmů, které jej používají jako svoji ozbrojenou pěst.

NATO očividně neočekávalo, že se prezident Miloševič bude hájit sám, tím spíše s takovou odvahou a odhodláním. Informování médií bylo od počátku procesu prováděno na titulních stránkách. Bylo slíbeno, že to bude soud století. Avšak brzy po jeho začátku informování médií ustalo a soud byl pohřben na zadních stránkách novin. Věci probíhaly pro NATO od začátku strašně špatně. Klíčem k problému je následující výrok prezidenta Miloševiče určený soudcům tribunálu během procesu:

„Toto je politický proces. Tím, o co tu jde, není vůbec to, zda jsem spáchal zločin. Jde zde o to, že jsou mi připisovány jisté záměry, ze kterých jsou odvozovány pozdější důsledky, které jsou mimo rámec znalostí jakéhokoliv případného právníka. Podstatným zde je, že pravda o událostech v bývalé Jugoslávii zde musí být řečena. Právě o to jde, nikoliv o procedurální otázky, neboť já zde sedím proto, že jsem byl obviněn z konkrétního zločinu. Sedím zde proto, že jsem obviněn z provádění politiky proti zájmům té či jiné strany.“

Žaloba, tedy Spojené státy a jejich spojenci, neočekávala skutečnou obhajobu jakéhokoliv druhu. To je jasné z hloupých obvinění, zmatených obvinění a z naprostého selhání předložit jakékoliv důkazy, které by ustály aspoň základní přezkoumání. Případ obžaloby se rozpadl hned, jak začal. Ale jakmile začal, musel pokračovat. NATO uvízlo v pasti vlastní výroby. Pokud by obvinění stáhli, nebo pokud by byl osvobozen, byly by politické a geostrategické důsledky obrovské. NATO by muselo vysvětlovat skutečné důvody agrese proti Jugoslávii. Jeho vůdci by sami čelili obviněním z válečných zločinů. Ztrátu prestiže nelze vypočítat. Prezident Miloševič by byl opět populární politickou postavou na Balkáně. Jedinou cestou pro NATO ven bylo ukončit proces, ale bez propuštění Miloševiče, nebo připuštění pravdy o válce. Tato logika si vyžadovala jeho smrt ve vězení a zrušení procesu.

Parkerova zpráva obsahuje fakta naznačující, že, minimálně, se tribunál NATO dopouštěl zločinného chování co se týká zacházení s ním a že toto chování vedlo k jeho smrti. Tribunálu bylo opakovaně sdělováno, že má vážné problémy se srdcem, které si vyžadují patřičné vyšetření, léčbu a naprostý klid, než předstoupí před soud. Nicméně tribunál rady lékařů vytrvale ignoroval a tlačil ho do pokračování v procesu, velmi dobře věda, že stres související s procesem ho zcela jistě zabije.

Tribunál odmítl předepsanou léčbu v Rusku, zdánlivě z politických důvodů, a opět upřednostnil zájmy tribunálu, ať byly jakékoliv, před zdravím Miloševiče. Jinými slovy, záměrně mařili nezbytnou léčbu, což mohlo vést k jeho smrti. To je forma vraždy a v běžných právních jurisdikcích je to zabití.

Nicméně Parkerova zpráva obsahuje několik nevysvětlených faktů, které je třeba dále prošetřit, než se vyloučí otrávení nebo drogy mající poškodit jeho zdraví: přítomnost rifampicinu a droperidolu v jeho krvi jsou klíčovými. Nebylo provedeno žádné řádné šetření ohledně toho, jak se tyto látky mohly dostat do jeho těla. Nebyla věnována žádná pozornost jejich účinkům. Jejich přítomnost v kombinaci s nevysvětlitelně dlouhým zpožděním u přepravy jeho těla do zdravotnického zařízení na testy, vyvolává závažné otázky, které je třeba zodpovědět, avšak dodnes zůstávají nezodpovězenými.

Parkerova zpráva, navzdory jejím nelogickým závěrům, vyviňujícím tribunál NATO, poskytuje základ pro dožadování se veřejného vyšetřování smrti prezidenta Miloševiče. To je posíleno faktem, že velitel věznice OSN, kde byl prezident Miloševič držen, pan McFadden, byl, podle dokumentů odhalených Wikileaks, dodavatelem informací o Miloševičovi americkým úřadům po celou dobu jeho věznění a soudu, a dále je to posíleno faktem, že Miloševič napsal dopis ruskému velvyslanectví několik dní před svou smrtí, kde uvedl, že věří, že je tráven. Bohužel zemřel dříve, než mohl být dopis včas doručen a zodpovězen.

Všechna tato fakta vzata dohromady si vyžadují, aby bylo provedeno veřejné mezinárodní vyšetřování veškerých okolností smrti prezidenta Miloševiče, nikoliv kvůli jeho vdově Mira Markovičové a jeho synovi, ale kvůli nám všem, kteří čelíme neustálým agresivním akcím a propagandě mocností NATO. Spravedlnost si to žádá. Žádá si to mezinárodní mír a bezpečnost.