Dědictví Sykes-Picot, po 100 letech

Zrada byla brutálně prostá. Francie a Británie si mezi sebou rozdělili Střední východ „čarou v písku“ nakreslenou do mapy od pobřeží Středozemního moře ke Kirkuku v severním Iráku. Vše severně od této čáry patřilo Francouzům a vše jižně Britům. Francie dostala Sýrii a Libanon, zatímco Británie Irák a Zajordánsko. „Dokonce i podle norem té doby,“ píše přední historik anglo-francouzského soupeření v meziválečných letech, „to byl nestoudně sobecký pakt.“

Otázka, kdo povládne Palestině, zůstala v dohodě Sykes-Picot nedořešena, takže britská vláda se uchýlila k další lsti, aby zajistila, že si tento mandát po skončení první světové války zajistí Británie, a ne Francie. Prostřednictvím řady záruk předním představitelům vzkvétajícího sionistického hnutí byla britská vláda schopna zajistit si mezinárodní podporu pro své ovládnutí Palestiny pod záminkou něčeho více, než jen vlastních imperiálních zájmů. Tato strategie vyvrcholila Balfourovou deklarací z r. 1917, která oznámila britskou podporu „zřízení národního domova židů v Palestině“ a předznamenala století vyvlastňování Palestinců ve vlnách přicházejícími evropskými osadníky. Jak připustil sám Balfour: „Slabinou naší pozice je samozřejmě to, že v případě Palestiny jsme záměrně a oprávněně odmítli akceptovat princip sebeurčení.“

Britská dvojakost byla dále posílena anglo-francouzskou deklarací z listopadu 1918, ve které Arabům slíbili „naprosté a konečné osvobození lidu tak dlouho utlačovaného Turky a zřízení národních vlád a správ, které budou odvozovat svoji autoritu od svobodné iniciativy a volby domorodých obyvatel“. Když byl tento jednoznačný závazek zajistit národní sebeurčení zveřejněn v Jeruzalému, byla palestinská reakce směsicí euforie a úlevy. Teprve později bylo odhaleno, že britská vláda měla vždy v úmyslu vyloučit Palestinu z deklarace a že příkaz na její uveřejnění v Jeruzalému byl vydán omylem.

Pro britské koloniální správce měla Palestina původně hodnotu nárazníkové zóny chránící nanejvýš důležitý Suezský kanál. Avšak v r. 1927 britský vysoký komisař v Iráku nadšeně oznámil objev „obrovského množství“ ropy v této zemi a Palestina byla perfektním místem pro ropovod spojující irácká ropná pole se Středozemním mořem. Dohoda Sykes-Picot nechala Francouzům severní cestu do přístavů Libanonu, což jim prakticky zaručilo kontrolu nad veškerým vývozem ropy z Iráku. Palestinský přístav Haifa nabízel Britům alternativní cestu mimo kontrolu Francouzů a palestinský mandát tak získal nový strategický význam při zajištění národních energetických potřeb Británie.

Dohoda Sykes-Picot vrhá stín nejen na Palestinu, jak ukázala krvavá historie Iráku, Sýrie a Libanonu až po současnost. Francouzská vláda v Sýrii a Libanonu konečně skončila v r. 1946, ale ani pan-arabský nacionalismus, ani ba’athismus nebyly schopny překonat dědictví Sykes-Picot. Tragicky to byl Abu Bakr al-Baghdadi, bývalý šéf Al-Kajdy v Iráku, kdo byl konečně schopen uvítat „konec Sykes-Picot“ v široce rozšířeném videu, kde v r. 2014 vyhlásil založení Islámského státu na území rozkládajícím se po obou stranách syrsko-irácké hranice. Skutečně, když nástupce Osamy bin Ladina, Ayman al-Zawahiri, nařídil stažení se ze Sýrie a soustředění sil pouze v Iráku, al-Baghdadi opovržlivě odpověděl, že neuznává umělou hranici vytvořenou dohodou „nevěřících“ v r. 1916.

Vzestup Islámského státu je pouze poslední a nejživější připomínkou katastrofických následků britského imperialismu na Středním východě. V r. 2005, kdy se americká okupace Iráku vymkla kontrole, CIA varovala, že rozhodnutí rozdmýchat sektářský konflikt mezi sunity a šíity povede ke „zpětnému rázu“, mnohem více smrtícímu, než Západ zažil po svých dřívějších intervencích v Afghánistánu. Lidé Iráku, Sýrie a širšího regionu musí nyní zcela určitě čelit nepředstavitelnému násilí doma, nebo riskovat své životy a stát se uprchlíky, stále zoufaleji hledajícími útočiště v zahraničí. Džihádistické útoky v Londýně, Paříži, Madridu a Bruselu jsou připomínkou probíhajících hrůz zažívaných lidmi žijícími v důsledcích našich imperialistických válek na Středním východě Evropě.

Podle slavného výroku George Santayany: „Ti, kteří si nepamatují minulost, jsou odsouzeni si ji zopakovat.“ Popravdě ti, kteří si vyžírali důsledky imperialistické minulosti Británie, nepotřebují svoji historii připomínat, protože jsou odsouzeni prožívat její následky každičký den. Jsou to Britové, kteří potřebují připomenout lidské ztráty našich intervencí na Středním východě a v celém světě, stejně jako jsme potřebovali připomenout naši naprostou zodpovědnost za poskytnutí útočiště všem těm lidem, kteří utíkají před válkami, které jsme zahájili. Sté výročí uzavření dohody Sykes-Picot je dobrou příležitostí, kde začít.