Nácvik na třetí světovou válku

Je to operace „Anakonda 16“. 31,000 vojáků, 14 tisíc z toho amerických, provádí válečné hry s cílem zajistit spojencům vítězství ve třetí světové válce. Cvičení se účastní „100 letadel, 12 lodí a 3,000 vozidel“ a předchází chystanému summitu NATO, na kterém má být dle očekávání schváleno rozmístění dalších jednotek – většinou amerických – ve východní Evropě.

NATO tvrdí, že vše je striktně „obranné povahy“, má to odvrátit ruskou „agresi“ – ale kdo je skutečným agresorem?

Jsou to západní mocnosti, kdo, od pádu SSSR, se tlačily neúnavně na východ, rozšiřovaly „obrannou“ alianci NATO, aby do ní byly začleněny tak neužitečné nicky jako Albánie a Černá Hora, a dokonce poskytly statut „přidružené země“ vzdálené Gruzii. Jejich politikou bylo zlikvidovat nárazníkovou zónu mezi NATO a Ruskem, absorbovat dříve neutrální Ukrajinu do západní sféry pomocí puče a zahájit propagandistickou válku, útočící na ruského prezidenta Vladimira Putina jako na druhého Stalina.

Ruskou reakcí bylo zvrácení rozhodnutí Nikity Chruščova z r. 1954 předat Krym Ukrajině, obejít smlouvu omezující počet jednotek v Evropě, zahájit vojenské posilování na hranicích a zmodernizovat jaderný arzenál, souběžně s podobnými snahami USA.

S kolapsem mezinárodního komunismu potřeba NATO zanikla a přesto – stejně jako všechny vládní programy – NATO nejen, že přetrvalo, ale rozšířilo se. Jako doplněk myšlenky „Velké Evropy“ a vytvoření Evropské unie technokrati NATO rozšířili původní „obrannou“ vizi, která byla údajným důvodem existence aliance, a spustili ambiciózní program, jehož součástí bylo i vytvoření permanentní vojenské architektury, která nevyhnutelně pohltila nemovitosti na východě. Polsko, Rumunsko, Bulharsko, Československo, pobaltské státy – ty všechny se nakonec připojily k NATO, čemuž Moskva se zděšením přihlížela. Když začala „válka proti terorismu“, stalo se NATO nástrojem vojenských operací Západu na Středním východě, vytrčilo svá chapadla do bývalých sovětských republik střední Asie a nacpalo se do regionu Kavkazu.

Od zadržování z dob studené války přešly USA/NATO ke změnám režimu: podstatou je obklíčení Ruska vojensky, zatímco se používá „měkká síla“ k podkopání pro-ruských režimů na periferii Ruska a nakonec se má dosáhnout změny režimu v samotném Rusku. Ukrajinská operace byla příkladem přístupu v rámci „měkké síly“: za použití Západem financovaných skupin „občanské společnosti“ uspěli u vypuzení demokraticky zvolené vlády a dosazení loutkové vlády Washingtonu. Za uvalení sankcí a pokračujícího obkličování Ruska je cílem presovat ruského medvěda, než to konečně vzdá a zhroutí se. Což je důvod „Anakondy“ – stahování obrovského hada drtícího oběť k smrti, kterou pak požere – je to vskutku příhodný název.

Jak je u měničů režimů ve Washingtonu obvyklé, provádí svůj úkol s malým či naprosto žádným chápáním své zamýšlené oběti. V Iráku a Afghánistánu si mysleli, že mohou zničit režim a pak vytvořit středovýchodní verzi Kansasu. Nefungovalo to – ale naše politická třída není schopna se poučit ze zkušeností.

V případě Ruska věří, že ruský kolaps bude znamenat, že k moci se dostane figurka podobná Borisu Jelcinovi, který byl příliš opilý, aby po většinu doby vzdoroval pronikání západní mocnosti a stavěl se proti marginalizaci své země za nějakých větších protestů. Nicméně vzpomínky na Jelcinovu éru si Rusové oškliví, neboť viděli, jak je jejich země plundrována oligarchy a jejich životní úroveň se propadla do skutečné propasti, zatímco Rusko bylo sekýrováno na mezinárodní scéně jako študentík při přijímání do bratrstva.

Technokraté NATO chtějí, aby byla v Rusku u moci „pro-západní“ figurka, ale nechápou, že Putin je v současném politickém prostředí pro-západním jak jen lze. Jeho hlavním protivníkem ve volbách, které ho vynesly k moci, byla silně proti-západní Komunistická strana, kterou hravě porazil, kdy ještě více proti-západní ruští nacionalisté skončili třetí.

Původně se Putin snažil začlenit Rusko do „Velké Evropy“ a navrhl dohodu s NATO, zajišťující, že Evropa bude „společným prostorem“. Přesto se jeho iniciativy vytvořit Evropu pro všechny setkaly s nesmiřitelným nepřátelstvím západních mocností, které odmítly myšlenku, že by s Ruskem mělo být jednáno jako s rovným a trvaly na nadřazenosti NATO a EU. To vytvořilo současnou rovnováhu, kdy jsou bývalé země Varšavské smlouvy nuceny vybrat si mezi Bruselem a Moskvou.

Pokud Západ uspěje u zkolabování ruské ekonomiky a sesazení Putina, trosky nezdědí figurka typu Jelcina. Po Putinovi, v tomto kontextu, přijde něco mnohem horšího. A v takovém případě jsou vyhlídky na velkou válku na obzoru.

Pokud se do Bílého domu dostane Hillary Clinton, můžete si být jisti, že napětí s Ruskem dosáhne bodu varu. Přirovnala Putina k Hitlerovi – což je vždy signálem, že se chystáme spustit další křižácké tažení – a její neokonzervativní stoupenci jsou lační po obnovení studené války. Velkým nebezpečím je, že studená válka se snadno může stát horkou – a to přináší strašáka, ve kterém jsme žili půl století – velmi reálnou možnost jaderné války.

Přirovnávání Putina ke Stalinovi, či Hitlerovi, je absurdní: Rusko ušlo od dní gulagu, kdy bylo zabito a uvězněno 60 milionů lidí, dlouhou cestu. Pokud chceme zatlačit Rusko zpět do temnot, pak je naše současné politika tou nejlepší cestou: chceme-li však mír, pak je nejvyšší čas rozpustit NATO – které je překonané a drahé – vzdát se našich snů na změnu režimu v Rusku a začít spolupracovat s Moskvou na řešení našich společných problémů.