Rozdíl mezi Mocí a Řízením na příkladu Davida Camerona

Ale vraťme se k referendu ve Velké Británii. Jedním z nejvíce vyhraněných témat v mediálním pokřiku posledních dnů se stalo téma „nezodpovědnosti.“ A hlavní činitelé EU a představitelé „občanské společnosti“ ovládající prostředky ideologické podpory EU a novináři používající analogické prostředky zpívají jedním hlasem: „Jak mohl Cameron připustit takové referendum, pokud si nebyl jistý správným výsledkem?“ Před zkoumavým pohledem prosvítá ještě jedna linie svázaná s falzifikací výsledků: „Proč, pokud v jiných případech šlo falšovat výsledky, tak nebylo učiněno nyní?“ Přitom hysterie je o to silnější, že všichni chápou, že nevinnost lze ztratit pouze jednou a již není možné odmítat podobná referenda, jejichž výsledky nebudou pro EU zdaleka optimistické. Vlastně, kdo jiný by to měl vědět než profesionální propagandisté, kteří mnoho let cílevědomě zkreslují skutečné názory občanů?

Tady si dovolím ocitovat z naší knihy „Schody do nebe“ tu její část, která se týká rozdílu mezi Mocí a Řízením. Všichni, kteří propadají hysterii, jsou představitelé systému řízení (vlády) EU, kteří ve svých mocenských uskupeních zaujímají střední pozice a nejsou součástí skutečné elity, což se týká předsedů vlád i prezidentů. A pro ně pokyny sesílané z vrcholů mocenských uskupení nejsou důvodem k vlastnímu uvažování – jsou vytvořeny aby byly striktně provedeny. A z takové pozice přirozeně posuzují „neodpovědné“ jednání Davida Camerona.

Ale samotný Cameron je rodový aristokrat, jehož mnohá pokolení předků byla součástí elity. Pro něj je otázka toho, jaký model potřebuje Anglie, otázkou k diskuzi. Pravda, k diskuzi ve velmi úzkých skupinách, o kterých nejvyšší úředníci EU možná slyšeli, ale nikdy do nich nebyli vpuštěni. On sám ví, že vedení EU je kontrolováno nadnárodními finančníky a do určitého momentu považoval takovou pozici správnou i pro Anglii. A pak svůj postoj změnil…

Hlavním důvodem pro referendum se vlastně stala otázka uzavření „atlantického partnerství,“ známé dohody TTIP. Cameron dobře chápal, že s úředníky EU nemá smysl vést rozhovory o tom, že uzavření TTIP není nejvhodnější věcí pro EU – oni své instrukce již obdrželi a nemají právo měnit své postoje v rámci svých mocenských uskupení. Proto zvolil nátlak – to znamená postavil úředníky do situace, ve které byli nuceni učinit rozhodnutí. Oni ho i učinili, čistě úřednické - to znamená, že neudělali nic.

A v důsledku toho bylo vyhlášeno referendum. Ale pak se situace začala prudce měnit a po „panamském skandálu“ bylo jasné, že nadnárodní banky se rozhodly Londýn „vykuchat.“ Myslím, že právě tohle bylo poslední kapkou, po které se britské elity rozhodly, že referendum se změní z čistě technického pomocného nástroje nátlaku na Brusel na nástroj klíčové změny směru rozvoje Velké Británie. Nicméně jsou vážné důvody se domnívat, že tento směr byl připravován dlouhou dobu. S tím souvisí i aktivity Tonyho Blaira, zvolení muslima starostou Londýna a některé další aspekty, kterým čtenáři našich názorů rozumí. Otázkou je jen to, kdy se stalo toto směřování určujícím.

A viděli jsme zásadní rozdíl mezi Mocí a Řízením: úředníci EU nic nepochopili, přesněji, nemohli to otevřeně přiznat, vzhledem k tomu, nakolik jsou svázaní disciplínou vyššího řízení. Ale premiér Cameron se rozhodl bez váhání.

Zajímavé mimochodem je, jak se tento rozdíl projeví u nás? Vláda je u nás součástí mezinárodní finanční linie Řízení - a jak je to s Putinem?