Bez práva na odchod

Samotná fráze "vztahy s NATO" také nemůže být vnímána doslovně. Aliance zastupuje sílu a zájmy různých mocností, kde vztah s každou z nich je samostatným příběhem. Například pokus opustit NATO ze strany Ankary jako první, by oslabil pozici západního světa ve sporu s Ruskem. Navýšení vlivu Moskvy samozřejmě zásadně vadí Washingtonu, kde pozorně sledují všechny body v US-tureckých vztazích. Pojďme tedy podrobně prozkoumat všechny komplexní faktory, které představují pro současné Turecko pasti NATO.

1. Kurdové. Zejména Kurdská otázka se stala bolavým místem ve vztazích Washingtonu a Ankary po zahájení války v Sýrii. Kurdové jsou pro Turky hlavní nepřátelé a jednou z klíčových hrozeb. Ale zřeknout se Kurdů, kteří jsou nejvíce boje způsobilou proamerickou silou v Sýrii, to USA také nemohou (a není to ani v plánu). Sebemenší pokus Turecka rozloučit se s NATO povede k tomu, že "kurdský problém" prostřednictvím USA nabude v Ankaře gigantických rozměrů.

2. Řecko. Kyperská otázka rozhádala Řecko a Turecko na celá desetiletí, doposud není vyhlídka na jakékoli řešení. Kdysi se stal jejich konflikt precedentem sporů účastnických zemí NATO, proto se také snaží konflikt řešit s minimálním vojenským vměšováním. Ale pokud Turecko opustí NATO a Řecko zůstane, kyperská otázka se demonstrativně začne zvedat z mrtvého bodu. A samozřejmě v neprospěch vše chápající Ankary.

3. Zbraňový systém. Diskuse o vojenské alianci mezi Ruskem a Tureckem vypadají velmi nedůvěryhodně a podivně, oba státy mají různé zbrojní standardy a jejich změny jsou v krátké době nereálné. A kolik by takový přechod Turecko stál, to je v čase jeho těžkých ekonomických otřesů zvlášť směrodatné.

4.Bezpečnostní systém NATO. Rozpoznávací kódy "přítel- nepřítel", kódování v rádiových komunikačních systémech i v odpalování raket, výměnný programu výzvědných služeb - to vše by při odstoupení od Aliance formálně padlo do rukou nejen "nečlenské zemí", ale také státu, který má na spadnutí potenciální konflikt přinejmenším s jedním jiným členem NATO – Řeckem.. Washington udělá cokoli, aby systémy obrany jeho klíčové vojenské síly mimo území Spojených států ničím neutrpěly.

5. Neschopnost samostatně zajistit obranu v případě invaze. Členové NATO mohou výrazně ušetřit peníze na vojenském rozpočtu, aniž by ohrozily svou bezpečnost. Každá země (s výjimkou USA, kde armáda poskytuje zásadně odlišné úrovně bezpečnosti) podporuje a rozvíjí bojovou způsobilost svých profilových modulů a zbraňových systémů. Chybějící články v národní obraně ale bude možné v kritické situaci pohotově doplnit ze společných sil NATO. Turecko v dlouhodobém výhledu nikdy nepočítalo s pojistkou obrany pro případ odchodu z Aliance a pouze příprava učinit takové rozhodnutí by vyžadovala neskutečně vysoký budžet a dlouhé roky práce. Ale situace je taková, že i když je ekonomika slabá, může se vše změnit jakkoli a kdykoli.

6. Zhoršení vztahů s Evropou. Faktické blokování vstupu Turecka do EU neznamená, že Brusel a Ankara jsou nevratně rozhádáni. Evropské země Aliance možným odchodem Turecka utrpí vážnou ránu ve své vojenské bezpečnosti a zároveň vzniká potřeba posílit finanční rezervy na okamžité zaplnění "mezery". Získat zpět svou pozici v Turecku ale mohou řadou doplňkových kvót, sankcí a omezení – k dispozici je široký arzenál možností a je zaručeno, že USA pomohou vybrat ta nejtvrdší opatření.

7. Duální charakter islamizace. Erdogan aktivně odvrací zemi od tradičních hodnot sekulárního státu (jak chtěl Mustafa Kemala Atatürka) k islamismu a náboženské radikalizaci. Ale na poli tvrdé islamizace čekají Erdogana již zavedení konkurenti, od Saúdské Arábie až po extremisty. Absence členství v NATO otevře před Ankarou "široké perspektivy", od agresivních akcí až po nepřátelskou expanzi. A možná odpověď Ankary? Žádná.

8. Vztahy s Izraelem. Turecko a Izrael se pokusily zmírnit napětí a hledají vzájemný dialog. V Izraeli mají už historicky velký vliv na politický život ve Spojených státech a je pro ně snadné, aby prostřednictvím USA přiměli Ankaru k přijetí lepších nebo horších řešení. Jako člen NATO je Turecko pro Izrael předvídatelný partner. Bez členství poroste napětí. Poroste tak silně, že to nebude pro Ankaru únosné.

9. Vnitřní nepokoje s revolucí. Rozehraná domácí situace nejde Erdoganovi na ruku. Jedna věc je pokusit se potlačit existující ohniska odporu proti němu, ale zároveň vytvořit více takových ohnisek - to už je hloupost. Erdogan to může ustát, ale jen když dokáže kolem sebe seskupit dostatečnou vojenskou sílu. Odchod z NATO (a Američané už dali najevo, že takový rozchod bude skutečným konfliktem), může armádní síly vzájemně rozhádat i mezi sebou, ale zcela jistě je to postaví i proti Erdoganovi.

Seznam by mohl pokračovat dál a to i méně významnými příčinami, ale závěr je jasný- i kdyby nepředvídatelný Erdogan sebevíc chtěl přerušit vztahy s Aliancí, udělat to nemůže (a nedovolí mu to). V Ankaře to dobře vědí, Washington jim to tajnými komunikačními kanály už vysvětlil a jistě přidal i mnoho mnohem vážnějších důvodů. I to je důvod, proč jsou dobře chráněny projekty jako "informační vojska" Turecka, která Ukrajinu posouvají blíže ke konfliktu s Ruskem.

NATO se může zdát atraktivní pro dobrovolný vstup pouze ty, kteří jsou okouzleni chováním NATO, jako je tomu třeba v případě Gruzie a Ukrajiny. Ale pro zásadní členy Aliance (a dnes už vlastně pro všechny) to už vypadá úplně jinak, zde už příliš mnoho nezávislosti není a ani být nemůže. NATO – to je právo na vstup, pokud nejsi proti ostatním členům, ale je bez nároku na odchod.

V rámci diskuse o možném vystoupení Turecka z aliance se může Ankara pokusit vyhandlovat s Ruskem dodatečné benefity nad rámec vztahů, aniž by sama dala něco na oplátku. Ale to už je kapitola pro samostatnou analýzu.