Hillary Clintonová a brutální vražda Kaddáfího

Osoby, prosazující změny režimu, v západních vládách dominují, a vlastní dlouhou listinu s obviněními. Od událostí 9/11 způsobily chaos a utrpení mnoha lidí ve velkém měřítku v důsledku jejich pevného odhodlání přebudovat a vlastnit svět, který nikdy nebyl jejich, a nikdy nebude. Afghánistán, Irák, Libye a Sýrie, která je momentálně zapletena do nelítostného konfliktu, zápasící o přežití jako sekulární, nikoli sektářský stát, představují bídné dědictví národů, které mluví jazykem demokracie, zatím co praktikují politiku dominance.

Na základě výše uvedených obětí západního imperialismu tak vyvstává silný argument, že zničení Libye představuje obzvláště těžký zločin. Koneckonců, v roce 2010, o rok dříve, než v Libyi došlo k „revoluci“, Rozvojový program OSN považoval Libyi za vysoce rozvojovou zemi na Středním východě a v severní Africe. Tento status můžeme převést na konkrétní údaje - míra gramotnosti dosahovala 88,4%, průměrná délka života 74,5 let, rovnost pohlaví a mnoho dalších pozitivních ukazatelů. Navíc Libye zažívala v roce 2010 ekonomický růst 4,2% a mohla se pochlubit zahraničním kapitálovým jměním, převyšujícím 150 miliard dolarů.

Porovnejte tento stav se stavem Libye v roce 2016. Podle svědectví, které v březnu poskytl americký armádní generál David Rodriguez před Branným výborem Senátu, je to zkrachovalý stát a obecně se odhaduje, že bude trvat „přibližně 10 let“, než bude v této „zlomené společnosti“ dosaženo dlouhodobé stability.

V současné době v Libyi neexistuje žádná vláda nebo orgán, jejichž úřední nařízení by platila v celé zemi. Místo toho jsou na území Libye tři soupeřící správní orgány, které řídí své vlastní poddanství. Mezinárodně uznávanou vládou je vláda národní shody (GNC), kterou vede Fayez al-Sarraj, se sídlem v hlavním městě Tripolisu. V Tripolisu také sídlí vláda národní spásy, vedená Khalifem Ghwellem. Třetí centrum moci se nachází v Tobruku, ve východní části země. V jejím čele stojí protiislámský generál Khalifa Haftar, který velí libyjské národní armádě (LNA). Ekonomicky je to tak, že příjmy z ropy, které za Kaddáfího tvořily 90% celkových příjmů, jsou nyní rozděleny na polovinu, všude je rozšířeno násilí a od roku 2011 zde má Daeš svoji základnu, i když v posledních měsících se tato teroristická organizace dostala pod obrovský tlak ve své pevnosti ve městě Sirte ze strany vojenských sil, zastupujících GNC (tj. Islamistický Generální národní kongres, pozn. překl.).

Vliv chaosu, který zachvátil zemi od doby, kdy byl svržen a zavražděn Kaddáfí, lze měřit podle přívalu Libyjců, kteří se pokusili o nebezpečnou plavbu přes Středozemní moře s cílem dostat se do Evropy. Během této cesty přes moře zahynuly tisíce Libyjců.

Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1973, schválená v březnu 2011, znamenala konec Arabského jara a začátek Arabské zimy. Masové a národní demonstrace, které úspěšně vedly ke svržení tuniského diktátora Bena Aliho a jeho egyptského protějšku Husního Mubaraka, nebyly v Libyi opakovány. Namísto toho v Benghází, které bylo centrem hnutí proti Kaddáfímu, převládali islamisté. V Libyi nebyla žádná celostátní masová hnutí, jako ta, která zachvátila Tunisko a Egypt, a nebyla tam žádná lidová podpora, která by vedla ke svržení vlády a vůdce, který řídil společnost, těšící se nejvyšší životní úrovni v celé Africe.

Kaddáfího loajální síly byly poraženy složkami NATO, nikoli opozičními silami, které by vycházely z Benghází. Ve skutečnosti k tomu došlo v okamžiku, kdy se ozbrojené vojenské složky země přibližovaly k Benghází, připraveny rozdrtit povstání, když zasáhla aliance NATO – a to na základě lží chránit civilisty, když ve skutečnosti šlo o záměr změnit režim.

Kaddáfího zločin v očích Západu nebyl ten, že šlo o autoritářského diktátora – a jak také mohl být, když nejbližším spojencem v regionu byla Saúdská Arábie? Jeho zločin v jejich očích, což bylo odhaleno v tajných  e-mailech Hillary Clintonové, které v lednu letošního roku zveřejnila nezisková mediální společnost Wikileaks, spočíval v jeho záměru zavést zlatem podloženou měnu, která by konkurovala euru i dolaru jako mezinárodní rezervní měna v Africe. V této souvislosti byli hlavními aktéry, kteří prosazovali intervenci NATO, tehdejší francouzský prezident Nicolas Sarkozy a tehdejší americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová. Jedním z dalších důvodů byla také libyjská ropa.

Tajné e-maily prokázaly nad vší pochybností, že to, co se odehrálo v Libyi, byl monstrózní zločin, za který ještě musí ti, co se o něj přičinili, nést trestní odpovědnost. Oproti tomu se Sarkozy v současné době připravuje na politický návrat jako francouzský prezident, zatímco Hillary Clintonová je favoritkou na vítězství v boji o Bílý dům proti republikánskému kandidátovi Donaldu Trumpovi.

Z těchto dvou to byla právě Clintonová, která byla  natočena, jak se směje a tleská, když v roce 2011 slyší zprávu o vraždě Muammara Kaddáfího. Je to Clintonová, která prosadila vojenskou intervenci, jež skončila zničením Libye. A je to Hillary Clintonová, která má tu drzost prezentovat se jako morální gigant ve srovnání s jejím rivalem ve volbách na amerického prezidenta.

Dost možná, že libyjský lid má zcela jiný názor.