Je Putin „vynikajícím státníkem“ naší doby?

Co vyvyšuje Putina nad všechny ostatní vůdce 21. století?

„Když se Putin dostal k moci v zimě 1999 - 2000, jeho země byla bezbranná. Byla zkrachovalá. Rozdrobovaly ji nové kleptokratické elity na základě tajné dohody s jejími starými imperiálními soupeři, Američany. Putin to změnil.

„V prvním desetiletí tohoto století udělal to, co se podařilo Kemalu Ataturkovi (turecký vojevůdce a státník, zakladatel a první prezident Turecké republiky, pozn. překl.) ve 20. letech v Turecku. Vzkřísil rozpadající se impérium, neboť obnovil národní stát a dal mu soudržnost a smysl. Podařilo se mu ukáznit plutokraty v zemi. Obnovil vojenskou sílu země. A na základě stále přímočařejší rétoriky odmítl přijmout pro Rusko podřízenou roli v Američany řízeném světovém systému, který vypracovali zahraniční politici a obchodní lídři. Jeho voliči mu připisují zásluhy na tom, že zachránil jejich zemi.“

Putinova popularita po 17 letech, kdy je u moci, převyšuje oblíbenost jakéhokoliv vůdce na Západě, který by se s ním mohl poměřovat. Zatímco na základě jeho působivých kroků, které činí k tomu, aby Rusko bylo opět velké, lze vysvětlit, proč je uctíván doma, i v ruské diaspoře, jak vysvětlíme, že Putin udělal dobrý dojem i na Západě, a to navzdory tisku, který je každým coulem tak neurvalý, jako je prezident Trump?

Odpověď zní: Putin se staví proti západní progresivní vizi toho, jaká by měla být budoucnost lidstva. Před lety se názorově sblížil s tradicionalisty, nacionalisty a populisty ze Západu, a postavil se proti tomu, čím oni sami pohrdali ve své vlastní upadající civilizaci.

To, co oni odmítli, Putin také odmítl. On je ruským patriotem, věřícím v Boha i zemi. Odmítá Nový světový řád, který na konci studené války ustavily Spojené státy. Pro Putina je Rusko na prvním místě.

A když vzdoruje Američanům, promlouvá k milionům Evropanů, kteří chtějí obnovit svou národní identitu a znovu získat od nadnárodní Evropské unie svou ztracenou suverenitu. Putin se také postavil proti postupnému morálnímu relativismu západních elit, které odřízly své křesťanské kořeny za účelem přijetí sekularismu a hédonismu.

Americký establishment nenávidí Putina, protože, jak o něm tvrdí, je to agresor, tyran a „zabiják“. Napadl a okupuje Ukrajinu. Jeho staří kamarádi z KGB vraždí novináře, přeběhlíky a disidenty.

Avšak zatímco politika za vlády obou carů a komisařů byla v Rusku často krvavým sportem, co udělal Putin svým domácím nepřátelům, aby se to dalo poměřit s tím, co udělal americký arabský spojenec generál Abdel-Fattah el-Sissi s Muslimským bratrstvem, které svrhl během vojenského převratu v Egyptě?

Co udělal Putin, aby se to vyrovnalo tomu, co v Turecku učinil prezident Erdogan, spojenec NATO, když od loňského červencového převratu nechal uvěznit 40 000 lidí… nebo tomu, co udělal americký spojenec Rodrigo Duterte ve Filipínách, když nařídil mimosoudní popravy tisíců obchodníků s drogami?

Myslí si snad někdo, že by prezident Xi Jinping zvládl masové demonstrace proti režimu na náměstí Nebeského klidu opatrněji, než to učinil prezident Putin minulý týden v Moskvě?

Velká míra nepřátelství vůči Putinovi vychází ze skutečnosti, že se nejen vzpírá Západu, když hájí zájmy Ruska, ale že má často úspěch ve svém odporu a navíc vyvázne bez potrestání a zůstává stále zatvrzelý.

Nejen, že je ve své zemi stále populární, ale má obdivovatele i v zemích, jejichž politický establishment je vůči Putinovi nesmiřitelně nepřátelský.

V prosinci bylo v jednom průzkumu veřejného mínění zjištěno, že 37 procent ze všech republikánů má příznivý pohled na ruského vůdce, ale pouze 17 procent mělo pozitivní názor na prezidenta Baracka Obamu.

Existuje další důvod, proč je na Putina pohlíženo příznivě. Miliony etnonacionalistů, kteří touží po tom, aby jejich národy vystoupily z EU, v něm vidí spojence. Zatímco Putin tyto mnoho aktivity uvítal, americké elity nezaujaly dokonce ani neutrální postoj.

Putin dokázal pojmout nové století lépe, než jeho soupeři. Zatímco ve 20. století byl svět rozdělený na komunistický východ a svobodný a demokratický Západ, 21. století je definováno novými a odlišnými zápasy.

Tyto nové dělicí linie jsou nyní mezi sociálním konzervatismem a požitkářským sekularismem, kmenovým systémem a transnacionalismem, a mezi národním státem a Novým světovým řádem.

Na základě těchto nových dělicích linií je Putin na straně vzbouřenců. Ti, kteří si představují, že Gaullova „Evropa národů“ nahradí vizi „jednotné Evropy“, k čemuž EU směřuje, spatřují v Putinovi spojence.

Takže vyvstává ona stará otázka: Komu patří budoucnost?

V těchto nových zápasech nového století není vyloučeno, že Rusko – stejně jako Amerika během studené války - může být na straně vítězů. Separatistické strany napříč Evropou vzhlížejí spíše k Moskvě, než přes Atlantik.

„Putin se stal symbolem národní suverenity ve svém boji proti globalismu,“ píše Caldwell. „Nakonec to bude velká bitva naší doby. Jak ukazují poslední americké volby, je to pravda dokonce i zde, v Americe.“