Emmanuel Clinton a vzpoura elit

Kybernetická válka musela být součástí hry. Nikdo neví, kde se MacronLeaks vzaly – na poslední chvíli došlo k masivnímu uveřejnění hacknutých Macronových volebních e-mailů. WikiLeaks dokumenty, které měla čas si projít, potvrdila.

To nijak nezabránilo Macronovým posluhům v tom, aby z toho okamžitě obvinili Rusko. Le Monde, kdysi skvělé noviny, vlastněné nyní třemi vlivnými podporovateli Macrona, byly věrným odrazem jeho předvolebního pomlouvání Sputniku a RT, informačních útoků a, obecně, tvrzení o zasahování Ruska do voleb.

Macronova rusofobie ve francouzské mediální sféře zahrnuje i Liberation, kdysi noviny Jeana Paula Sartra. Edouard de Rothschild, předešlý šéf Rothschild & Cie Banque, koupil 37% kontrolní balík v r. 2005. O tři roky později začal neznámý Emmanuel Macron rychlokvašnou kariéru v sekci fúzí a akvizic a brzy dosáhl pověsti „Mozarta financí“.

Po krátké štaci na ministerstvu financí pro něj bylo založeno sítí mocných hráčů a mozkových trustů hnutí En Marche! A teď prezidentské křeslo. Vítejte u otáčivých dveří stylu Moet & Chandon.

Uvidíme se na barikádách, kamaráde

V posledním televizním střetu s Marine Le Penovou se Macron nestyděl používat blahosklonných/primitivních výlevů a dokonce nasbíral pár procentních bodů navíc tím, že popisoval „Marine“ jako pomýlenou, zkorumpovanou nacionalistickou lhářku „plnou nenávisti“, která „přispívá ke špatné nešťastné situaci Francie“ a která by přivedla zemi do „občanské války“.

To se mu však může vrátit jako bumerang. Macron je předurčen být přivoditelem vnitřní degradace Francie; přeborníkem „ráznosti“ v oblasti mezd, jejíž protiváhou bude rozmach částečné zaměstnanosti; a přeborníkem rostoucí nejistoty, aby se posílila konkurenceschopnost.

Velký byznys velebí jeho nápad srazit danění korporací z 33 na 25% (evropský průměr). Ale koneckonců to, co se Macronovi podařilo udat, je recept na scénář „uvidíme se na barikádách“: tvrdé škrty ve zdravotních výdajích, podporách v nezaměstnanosti a místních komunálních rozpočtech; minimálně 120,000 propuštěných ve veřejném sektoru; a zrušení některých klíčových práv pracujících. Chce prosadit „reformu“ francouzského zákoníku práce – proti které se staví 67% francouzských voličů – a vládnout pomocí dekretů.

Co se týká Evropy, tak jedinou věcí, kterou „Marine“ řekla během volební kampaně, a co bylo blízko pravdě, bylo, že Francii povede žena, buď ona, nebo paní Merkel.

Macron bude pravděpodobněji novým Tonym Blairem, či, v mnohem katastrofičtější vizi, novým (bývalým italským premiérem Matteem) Renzim.

Skutečná hra začíná nyní. Podpořili ho jen 4 z 10 voličů. Hlasování se zřeklo 25% voličů – a asi třetina, když započteme neplatné hlasy. Bude pro Macrona prakticky nemožné získat v nadcházejících volbách parlamentní většinu.

Francie je nyní tvrdě rozdělena do pěti bloků – kdy je spojuje jen pramálo věcí: Macronova hnutí En Marche!; Národní fronty Marine Le Penové, které bude přeskupeno a rozšířeno; Neposlušné Francie Jeana-Luca Mélenchona, která povede novou levici; zdrcených Republikánů; tradiční francouzské pravice, která jako prase drbání potřebuje po debaklu Francoise Fillona nového vůdce; a prakticky zničených po-hollandovských socialistů.

Orwellovský šok novoty

Na rozdíl od vnímání ve světě nebyla největší otázkou voleb imigrace, ale hluboký odpor k francouzskému hlubokému státu (policii, spravedlnosti, vládě, státní správě) – vnímanému jako utlačovatelský, zkorumpovaný a dokonce násilnický.

Dokonce ještě před hlasováním identifikoval vždy ostrý a rozkošně provokativní filosof Michel Onfray, autor Dekadence, nejlepší knihy roku, a zakladatel Lidové univerzity v Caen, některé hlavní hráče stojící za Macronovou kohortou: „válkychtivého“ filosofa Bernarda-Henri Levyho; Pierra Bergé z Le Mond; Jacquese Attaliho – který prakticky přeměnil socialisty na fanatické neoliberály; šedou eminenci Alaina Minca; bývalého šéfa Lékařů bez hranic Bernarda Kouchnera; a bývalého oddaného straníka z května 1968 Daniela Cohn-Bandita – „Jinými slovy zuřivé stoupence liberální politiky, která umožnila Marine Le Penové dosáhnout svého historického úspěchu a podpory.“

Všichni výše uvedení jsou věrnými služebníky francouzského hlubokého státu. V Asia Times jsem načrtl, jak byl stvořen Macronův hologram. Ale abychom viděli, jak ho hluboký stát dokázal udat lidem, je klíčovým zmínit filosofa Jeana-Claude Michea, následovníka George Orwella a Christophera Lasche, a autora nedávno vydané publikace Notre Ennemi, Le Capital.

Michea podrobně studuje, jak levice přejala všechny hodnoty toho, co Karl Popper nazval „otevřenou společností“. A jak mediální manipulátoři vymysleli výraz „populismus“, aby stigmatizovali současnou formu Absolutního zla. Marine Le Penová byla ostrakizována jako „populistka“ – zatímco mediální propaganda vždy odmítala poznamenat, že voliči Národní fronty (nyní 11 milionů) pochází z „lidových mas“.

Michea zdůrazňuje původní, historický význam „populismu“ v carském Rusku; šlo o proud v socialistickém hnutí – velmi obdivovaný Marxem a Engelsem – podle kterého mají rolníci, řemeslníci a malí podnikatelé své čestné místo v rozvinuté socialistické ekonomice. Během května 1968 si ve Francii nikdo nemyslel, že by populismus mohl být přirovnán k fašismu. K tomu došlo až na počátku 80. let – jako součásti nového orwellovského jazyka neoliberalismu.

Michea také poznamenává, že nyní je mnohem snazší být levicovým neoliberálem, než pravicovým neoliberálem; ve Francii patří tito levicoví neoliberálové k velmi úzkému kruhu „mladých vůdců“, schválených Francouzsko-americkou nadací. Velký francouzský byznys a vysoké finance – v podstatě vládnoucí francouzská kasta – okamžitě pochopily, že katolický kandidát staré pravice, jako Francoise Fillon, by nikdy neprošel; potřebovali pro tutéž láhev novou vinětu.

A tak se objevil Macron: zářný přebal, prodávaný jako změna, které může Francie věřit, jako relativně měkkému přístupu k „reformám“ potřebným k přežití neoliberálního projektu.

To, co francouzští voliči v podstatě schválili, je jednota neoliberální ekonomiky a kulturního liberalismu. Můžeme to, stejně jako Michea, nazvat „integrovaný liberalismus“. Či, se všemi těmi orwellovskými podtexty, „post-demokratický kapitalismus“. Skutečná vzpoura elit. A „nevolníci“ to ochotně baští. Ať žerou předražené rohlíky. Francie, opět, stojí v čele Západu.