Moskva, Teherán a Ankara otevřely protizápadní frontu

Mluvčí Bílého domu Sarah Sanders uvedla, že Donald Trump během týdne plánuje ohlásit zrušení jaderné dohody s Íránem a představit komplexní strategii ve vztahu k Teheránu.

„S ohledem na to,“ zdůraznil Džafarí, „by přijetí nových omezujících opatření proti Íránu ve skutečnosti znamenalo odstoupení USA od dohody o íránském jaderném programu.“ Podle Džafarího nové sankce Washingtonu vyloučí možnost další spolupráce mezi oběma zeměmi.

Dovolím si poznamenat, že oznámení o možném ztotožnění amerických ozbrojených sil s teroristy nelze chápat v rovině vzájemných obvinění a hašteření, jaké se staly „firemním stylem“ americké zahraniční politiky za prezidentství Trumpa. Zvláštní služby a ozbrojené síly USA provádějí po dlouhou dobu faktickou teroristickou válku proti Íránu, připravují a vysílají teroristické bandy na jeho území, a Teherán na to opakovaně upozorňuje. Pouze potřeba alespoň nějaké spolupráce se Spojenými státy zdržovala Irán od oficiálního uznání a potvrzení faktu, že silové struktury USA se změnily na teroristickou organizaci.

Připomínám, že na přímou spolupráci amerického vojenského kontingentu s teroristy IS v Sýrii upozorňoval oficiální zástupce ministerstva obrany Ruska Igor Konašenkov, přičemž varoval, že podobné akce namířené proti ruským a spojeneckým silám budou zastaveny silou zbraní.

S obviněním Západu z podpory teroristů přišel také turecký prezident Recep Tayyip Erdogan při svém vystoupení 8. října v Afyonu před aktivisty vládnoucí Strany spravedlnosti a rozvoje.

„IS, al-Kájda, PKK (Strana kurdských pracujících zakázaná v Turecku) – za všemi těmito organizacemi leží stín Západu. Všechny mají útočiště na Západě. Kde je FETO (organizace opozičního islámského kazatele Fethullaha Gülena)? Také na Západě. A dostává velmi štědrou materiální podporu,“ uvedl Erdogan v souznění s oběma svými partnery, nebo už spíše spojenci, v „Syrské triádě“.

Tak Moskva, Teherán a Ankara v jednotném gardu vystoupily s přesvědčivými argumenty proti USA (Konašenkov podepřel své vystoupení navíc satelitními snímky). Tato skutečnost zcela jasně hovoří o tom, že nová aliance se nehodlá omezovat pouze na boj s IS a s „al-Kájdou“, nebo s kurdským separatismem (kurdská otázka zneklidňuje hlavně Ankaru a Írán). Pokud použiji alegorii z oblasti medicíny, lze konstatovat, že země „Triády“ daly jasně na srozuměnou, že mají v úmyslu se vypořádat především s příčinami onemocnění, a ne pouze s jeho symptomy.

A takový přístup se plně ospravedlňuje sám sebou. V situaci s iráckým Kurdistánem byl, jak se zdá, dosažen viditelný pokrok. Předseda iráckého parlamentu Salim al-Jabouri odjel do Arbílu, aby se sešel s hlavou iráckého Kurdistánu Masúdem Barzáním. Al-Jabouri řekl dříve RIA Novosti, že má v úmyslu uspořádat „řadu setkání s vůdci iráckého Kurdistánu k vyřešení krize ve vztazích mezi Bagdádem a autonomním regionem“.

Den předtím šéf kanceláře iráckého vůdce Kurdistánu Fouad Hussein uvedl, že „Barzání a iráčtí viceprezidenti Ajád Aláví a Osama al-Nujaifi se na schůzce v Sulajmáníji dohodli na okamžitém zrušení sankcí“ proti kurdské autonomii. Připomínám, že Bagdád prohlásil referendum o nezávislosti za nelegitimní a zdůraznil, že po hlasování nebude jednat s vládou autonomie, a uvalil sankce proti iráckému Kurdistánu, mezi něž patří pozastavení mezinárodního leteckého spojení s kurdskou autonomní oblastí.

Samotná skutečnost, že začaly rozhovory a došlo ke zrušení sankcí, znamená jedinou věc: vedení autonomie upustilo od vyhlášení nezávislosti a poskytlo Bagdádu přesvědčivé záruky. Není v tom nic překvapujícího – dohodnuté akce Iráku, Turecka a Íránu nedaly kurdským separatistům žádnou šanci. Američtí a izraelští „soudruzi“ nemohli v takové situaci prakticky nic dělat – Turecko se už dávno „vysmeklo z jejich háčku“ a na Írán nemají jejich metody zákulisních intrik vliv od doby islámské revoluce. Existuje proto naděje, že spojenci budou schopni vyřešit problém s odbojnou autonomií bez prolévání krve, pouze s použitím politické a ekonomické diplomacie podporované demonstracemi vojenské síly na hranicích.

Masúd Barzání je v principu pragmatický člověk a není to poprvé, co radikálně změnil politický kurz. Je pravděpodobné, že je připraven v Bagdádu přetavit výsledky referenda na nějaké preference pro autonomii (a pro sebe osobně). Otázkou zůstává, jak se do tohoto smírného konce povstání hodlají zamíchat Tel Aviv a Washington prostřednictvím svých agentů v iráckém Kurdistánu. V každém případě bude jejich jednání tentokrát namířeno proti Barzánímu. A tudíž to povede k rozpadu již tak oslabené jednoty Kurdů v provincii. A také k delegitimizaci procesu směřování k nezávislosti.

Vraťme se však k obvinění USA z podpory a využívání teroristů stran „Syrské triády“. Podotýkám, že to není tak dávno, co v Moskvě a v Ankře hovořili o hypotetické možnosti spolupráce se Západem a s Izraelem v boji proti terorismu. Tyto výroky nezazněly proto, že by obě země neměly informace o tom, že terorismus je především produkt západních zvláštních služeb a jejich hlavní nástroj globální i regionální nadvlády. Všechno to bylo dobře známé. Ale „zapojení Západu do boje proti terorismu“ se stalo jakousi „vyrovnávací zónou“, nebo „clonou“. A využívala ji jak Moskva, tak Ankara, aby vyvolaly dojem, že věří v dobré záměry deklarované Západem a vyhnuly se tak přímé konfrontaci s USA a jejich spojenci.

Dnes však už není prostor ani příležitost pro takový druh manévrů. Co je však nejdůležitější, svazek tří mocností se dnes cítí dostatečně silný na to, aby se nemusel bát přímé konfrontace, a hází rukavici Washingtonu. „Clona“ je sejmuta a věci jsou nazývány pravým jménem.