Kde je poklad staré Evropy?

Naši významní předkové, kteří měli zálibu v románech o rytířství a ušlechtilosti, by na nás mohli působit trochu komicky. Víme o nich, že dělali bláznivé věci, jako například uzavírání obchodů s princem temnoty. Mohli občas zajít až příliš daleko - a posílat své současníky do pekla a tvrdit, že slyší obyvatele nebes…

---

Avšak oni žili ve světě, ve kterém byla slova „Bůh“, „kajícnost“ a „milosrdenství“ prosycena velmi hmatatelnými významy. Křesťanský svět je choval v náručí, a dokonce i když toto objetí neopětovali a vytrhli se z jeho sevření, stále zůstávali dětmi tohoto světa - který byl komplexní, jemně protkaný, a založený na evangeliu - aniž by přestali hřešit.

---

Avšak v současnosti… Jakmile si sundáte křížek z krku a zapomenete na význam svého katechismu, nemůžete si pomoci, ale ztratíte spojení se sémantickým rozsahem, který se nalézá v rámci té kultury - kultury, která by vám měla připadat přirozená jak ve své podstatě, tak podle názvu. Proto někomu, kdo již nenosí křestní křížek nebo nezná katechismus, budou připadat egyptské pyramidy mnohem zajímavější a mayské proroctví věrohodnější.

Není třeba sestoupit do pekla v půli cesty pozemského života. Avšak s tím rizikem, že když to Evropan neudělá do doby, kdy dosáhne požehnaného věku třiceti pěti let, může strávit mnoho let v pekle závislosti například na drogách, a rozjímat o bědování svých současníků. Pokud není zapotřebí Boha a modliteb, pokud nejste víc, než turista, když vstoupíte do chrámu, potom peklo dychtivě přebírá své práva a dává o sobě znát - nikoliv zápachem síry, ale pocitem deprese a bezvýznamnosti. A tak již není zapotřebí Dante ve svém sežehnutém plášti, a nelze mu již rozumět - jeho erudici, zanícenému odsuzování a filozofickým zobecněním.

Situace ohledně Goetheho a jeho Fausta je stejná, ne-li horší. Prodat něčí duši? Žádný problém! A možná už by se neměla dál prodávat výměnou za vhled do smyslu existence, ale pouze kvůli světské touze získat dost peněz na splacení půjček.

Když zavřu oči, dokážu si představit reklamu na Craiglist.com: „Duše na prodej. Pěkná, málo používaná. Výhodná nabídka. Současný majitel duše kvůli své ateistické výchově má určité pochybností o její existenci (své duše). Veškeré prodeje jsou konečné.“ Dále jsou uvedena telefonní čísla kvůli kontaktu.

Dokonce si dokážu představit, jak démonický kupec, který je celý v černém a vypadá jako Robert De Niro ve filmu Angel Heart, přijde na uvedenou adresu a setká se s prodávajícím. Prodávající není žádný scvrklý stařec, učenec v oboru práva a teologie, ale spíše mladistvý muž, který pracuje někde v baru. Jen tak v boxerkách bloumá v neuklizeném bytě, přitom si rapuje a drží pivo. „Kdo je to?“ zeptá se a slyší odpověď: „Jsem tady kvůli tomu inzerátu.“ Kupec vejde dovnitř, poohlédne se po nějakém volném místě, kam by si sedl, a poté začne konverzace. Prohodí spolu pár prozaických vět, které ani nemá cenu vymýšlet. A nakonec host vyřkne něco, co vůbec nezní jako Goethe, ale jako něco věrohodně soudobého, co se podobá rozsudku soudu.

Host řekne: „Ty blázne!“ (Ano, tohle řekne, aniž by se zle vysmíval nebo cenil zuby.) „Ty blázne, nemáš nic, co bys mi mohl prodat. Tvoje nešťastná dušička je už dávno bezcenná. A stejně už je moje. Prodával jsi ji celý svůj život. Rozprodával jsi ji kousek po kousku, ačkoli duši nelze rozdělit. Ale je zde ještě jedna věc, kterou nechápeš. Už dlouho tě vlastním, tvé myšlenky a tvé touhy. Navléknu si tě na malíček, jako svazek klíčů. Proč bys jinak psal tu směšnou reklamu, kdybych neměl přístup k tvým nevědomým myšlenkám, které dokonce i mně připadají fádní a nijaké?“

Nemám už dál chuť pokračovat v tomto imaginárním dialogu. Ponechávám tuto zápletku na filmových tvůrcích a chtěl bych to jen uzavřít: Když se Goethův příběh zmodernizuje, velmi se změní. Je transformován kvůli toxické změně, která nastala v lidské populaci během posledních staletí.

A kde je Don Quixote Kde můžeme v našem světě najít tento protiklad Hamleta, jak jej nazval Turgeněv? Kde je tato poetická duše, která si chce navléknout brnění a nasednout na svého oře, nikoliv proto, aby se zmocnila ropných vrtů nebo zajistila triumf demokracie, ale aby chlácholila nevinné a podmanila si ničemy? Kde je tento nikam nezapadající idealista, který je tak komický a dojemný, ale přesto ohromný uprostřed své vlastní naivity? Nikde ho nevidím. Zabily ho šípy pozitivní filozofie. Roztrhal ho na kusy výsměch tisku. Pohřbili ho s pomocí lopaty praktického zdravého rozumu, ani neoznačili jeho hrob. Místo toho do něj zapíchli dřevěný kolík, vyrobený z prachsprostých zisků a materialismu. Poplač si, Sancho. Už nikdy nebudeš mít takového pána, i kdyby ses dokonce stal guvernérem nějakého malého ostrova, tvůj žal tě pohltí. Tvou jedinou nadějí je jít k hrobu rytíře a navléknout si jeho brnění. Poté, co osedláš jinou Rosinantu, vydej se tam, kde lidé trpí a čekají na statečného a galantního šampióna.