Ano, Židé OPRAVDU ovládají média

Jsme ambiciózní parta, a nejen ve vztahu k uměleckému světu. Máme totiž například také AIPAC (Americko-izraelský výbor pro veřejné záležitosti), který v podstatě vznikl jen proto, aby ve Washingtonu prosazoval naši agendu. A jde mu to náramně. A my se tím chlubíme. Protože takhle prostě fungujeme.

Na tu vtipnou část věci přichází řada až ve chvíli, kdy nějaký antisemita nebo protiizraelsky smýšlející jedinec začne prskat, že „Židi ovládají média!“ a že „Židi ovládají Washington!“.

To najednou nastoupíme v plné polní. Spustíme obrovskou kampaň, abychom toho člověka zašlapali do země. Uděláme, co můžeme, abychom ho připravili o práci. Vydáváme články. Vytvořili jsme celé organizace, které existují jen proto, aby říkaly lidem, že ne – Židi přece neovládají nic. Ne, my neovládáme média, ve Washingtonu nemáme větší slovo než kdokoli jiný. Ne, ne, ne, na holý pupek: vždyť jsme jako všichni ostatní!

Je ještě někdo jiný (kdo tedy není bigotní), kdo ten paradox vidí?

Buďme k sobě čestní, milí spolužidé. Ano, my opravdu ovládáme média. Na vyšších postech velkých filmových produkčních společností máme tolik borců, že je to skoro nemravné. Téměř každý film a televizní pořad, ať už je to Tropická bouře, nebo Larry, kroť se, přetéká židovskými herci, režiséry a scénáristy. Věděli jste, že všech osm hlavních filmových studií vedou Židé?

Ale to není všechno. My máme pod kontrolou i reklamu, která v těch televizních pořadech běží.

A nezapomínejme na AIPAC, oblíbený boxovací pytel každého antisemity. Mluvíme tu o organizaci, která je prakticky ekvivalentem Sionských mudrců. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem na vysoké škole dělal do obhajoby Izraele, a tak jsem se vydal na jedno z těch mnoha shromáždění AIPACu. Stoupl si tam před nás jeden muž a řekl nám, že jejich cíl je pracovat jen s absolventy práv na padesáti nejprestižnějších školách, protože tohle budou lidé, kteří budou moci prosazovat změny na úrovni vlády. A já, idealistický klučina, který šel na tehdy méně prestižní ASU s představou, že budu dělat nějakou idealistickou advokacii, jsem jen koukal, jak ti lidé doslova mluví o infiltraci vlády. To byla síla.

Já vím, co teď řeknete. Že lobbovat zkouší každý. Každá menšinová a každá většinová skupina. Že každá skupina má nějaké své úspěšné herce a režiséry. Ale to je jen odvar našeho ovládání Hollywoodu a Madison Avenue. Melové Gibsonové tohoto světa mají pravdu, když říkají, že záměrně využíváme svoji sílu, abychom ovládli svět. Že tu provádíme nějaké uhozené spiknutí.

No dobrá, dobrá. Tak něco z toho jsou jen švihlé řečičky.

Ale pojďme se na to podívat trochu víc do hloubky.

Možná je to pravda: lobbuje každý. Možná je pravda, že existují herci všeho možného etnického původu. Ale teď čestně. My jsme ti, kdo se těmihle věcmi věčně vytahují. To si nemůžeme přiznat, že jsme neuvěřitelně úspěšní? To to nemůžeme říct světu?

Přednesu tu svoji teorii, proč Židé nechtějí mluvit o tom, jak ovládají média.

Zaprvé, stejně jako Židé rádi přiznávají, že je z nich tolik úspěšných a že toho mnoho z nich spoustu dokázalo, velmi neradi připouštějí, že to nějak souvisí s jejich židovstvím jako takovým. Možná přiznají, že to má něco do činění s židovskou životní zkušeností. Ale kolik Židů připustí, že existuje něco, co je nedílnou součástí jednoho každého z nich – něco, co jim pomáhá dosahovat úžasných věcí?

Předseda ADL Abe Foxman o tomto tématu hovořil v jednom výborném interview. Podle svých slov „by byl nejraději, kdyby lidé říkali, že mnozí vedoucí pracovníci v médiích jsou shodou okolností Židé“. To tak nějak shrnuje „stranickou linii“.

Pravdou je, že antisemité se nepletou. My Židé máme v sobě něco, co nás úplně odlišuje od každé jiné skupiny na světě. Mluvíme tu o skupině lidí, které relativně nedávno nastrkali do táborů smrti, kteří mají za sebou pogromy, kteří přišli o celé rodiny. A pak přišli do Ameriky – na jediné místo, které jim kdy umožnilo mít tolik moci, kolik budou chtít – a oni tu získávají navrch.

Prosím netvrďte mi, že tohle na světě dělá nebo někdy dělala nějaká jiná skupina. Jen Židi. A dělali jsme to tak už dřív. To proto byli Židé v Egyptě v otroctví. Byli jsme moc úspěšní. Běžte se podívat do Tóry – je to tam. A dělali jsme to tak i v Německu.

Tahle schopnost uspět, tahle vnitřní verva, to nemá původ v letech vzdělávání nebo ve výchově, ale ve vnitřní jiskře, kterou má v sobě každý Žid.

Důvod, proč to nejsou ochotny přiznat takové skupiny jako ADL a AIPAC, je ten, že jsou to v první řadě sekulární organizace. Celá jejich agenda spočívá ve snaze dokázat, že Žid je totéž co každý jiný. Neumím si představit bizarnější agendu. Ne, my jsme jiní. Jsme speciální.

Lidé samozřejmě nesnášejí, když to někdo říká. Výraz speciální podle nich nějak naznačuje, že jsou Židé lepší.

Upřímně řečeno si ani nejsem jistý, co má slovo „lepší“ vlastně za význam. Zato ale vím, že být speciální prostě znamená, že má člověk odpovědnost dělat dobro.

Myslím si, že tohle je ta pravá příčina, proč se tolik Židů bojí přiznat, že je v nich něco z podstaty silného a dobrého. Ne že by se báli být zvláštní. Ale že se bojí té zodpovědnosti. Mít zodpovědnost znamená, že náhle nesou vinu, když vytvářejí vulgární televizní pořady, které otravují duchovní atmosféru světa. Znamená to, že už nelze tvořit jen za účelem pobavení, zábavy nebo dokonce „umění“.

Najednou už nemůžeme mrvit svět.

Zajímavé je, že Židé toho pro svět udělali spoustu v tolika jiných ohledech. Posunuli vpřed občanská práva, pomáhali zachraňovat životy v Dárfúru, na Haiti a leckde jinde.

Ale to nestačí. Napravovat svět fyzicky, to je jen půlka celé bitvy.

Náš závažnější boj, ten těžší, spočívá v duchovním pozvedávání lidstva. A právě toho se bojí ti lidé, kteří jsou ochotni do posledního dechu bojovat za to, že Židé jsou jednoduše stejní jako všichni ostatní. Znamenalo by to, že se musíme přestat jen tak „vyjadřovat“ a musíme začít přemýšlet nad tím, co tvoříme a jak se chováme. Znamenalo by to, že musíme začít spolupracovat. Znamenalo by to, že se vzájemně musíme podporovat v jednání podle vyšších standardů a že se tak musíme chovat sami.

Ten čas už však přišel. Teď si už nemusíme měnit jména. Nemusíme splývat s okolím jako chameleoni. Sakra, vždyť máme i vlastní stát.

Místo toho můžeme začít být hrdí na to, jací jsme, a zároveň si uvědomovat svoji obrovskou odpovědnost – a příležitost.