Sýrie: Mír nastane tehdy, až bude odstraněna džihádistická ideologie

Ukončení války

Počínaje rokem 2001 Pentagon přijal doktrínu admirála Arthura Cebrowského, jehož Donald Rumsfeld jmenoval ředitelem Úřadu pro transformaci vojenských složek. Cílem již není získat přírodní zdroje pro USA, ale kontrolovat přístup ostatních mocností k těmto zdrojům. Kvůli tomu je nutné udržovat po neurčitou dobu stav chaosu, který mohou šířit pouze americké vojenské složky. Podle vyjádření prezidenta George W. Bushe to bude „nekonečná válka“, kterou USA nesmí ani prohrát, ani vyhrát.

Takže válka proti Libyi se táhne již sedm let, válka proti Iráku doutná patnáct let a válka v Afghánistánu trvá od roku 2001. Navzdory všem chlácholivým slovům žádná z těchto zemí nepoznala mír od té doby, co tam zasáhl Pentagon.

Situace v Sýrii bude stejná, dokud Spojené státy oficiálně neodstoupí od doktríny Cebrowského. Je pravda, že prezident Donald Trump oznámil svůj záměr ukončit „americký imperialismus“ a vrátit se k formě „hegemonie“. Navzdory jeho úsilí to však vypadá, že se mu to nepodařilo.

Není jasné, zda by oznámení generála Jamese Mattise (ministra obrany) a Michaela Pompea (ministra zahraničí), týkající se přání Spojených států obnovit mír v Jemenu během třiceti dnů, měla být interpretována jako konec iniciativy Saúdů, anebo konec  doktríny Cebrowského.

Odstranění džihádistické ideologie

Zatímco události v Sýrii byly prezentovány jako občanská válka, šlo bezpochyby o ideologický konflikt. Dva hlavní slogany, které zazněly na demonstracích v roce 2011, zněly:

„Alláh, Sýrie, svoboda!“ (Poslední slovo přitom neznamená politickou svobodu v západním stylu, ale svobodu, uplatňující právo šaría).

„Křesťané do Bejrútu, Alawité do hrobů!“

Konflikt je mnohem hlubší, než si myslíme. Původní hesla nebyla zaměřena na Syrskou arabskou republiku, ani na prezidenta Bašára Asada, ale na skutečnou podstatu syrské civilizace. Cílem bylo skoncovat s multikonfesionální společností, která nemá obdobu nikde jinde na světě, a místo toho nastolit vynucený životní styl, který je v souladu se zásadami Muslimského bratrstva.

Sýrie je prostor, v němž si každý může svobodně vyznávat své náboženství a pomáhat druhým v rámci jejich vlastního náboženství. Umajjovská mešita v Damašku je svatyně, postavená na místě památky, uchovávající lebku Jana Křtitele. Po staletí, bez výjimky každý den, se zde židé, křesťané a muslimové modlí společně.

Muslimské bratrstvo není náboženská skupina, ale politický klan. Je uspořádáno na modelu evropských zednářských lóží, které mnoho ze zakladatelů často využívalo. Členové bratrstva působí v řadě veřejných politických stran a džihádistických skupin.

Každý jednotlivý džihádistický vůdce bez výjimky, od Usámy bin Ládina až po Abú Bakr al-Bagdádího, je buď současným, nebo bývalým členem tohoto bratrstva.

Ideologie Muslimského bratrstva tvrdí, že existují dva typy počínání – takové, které podle ideologie Bůh povoluje, a takové, které zakazuje. Proto je svět rozdělen – existují v něm služebníci Boží a nepřátelé Boha. V konečném důsledku jsou oslavováni ti, kteří se řídí konceptem jednání, které Bůh povolil, a je podporováno zmasakrování těch, kteří se tím neřídí.

Tuto ideologii vyznávají saúdskoarabští kazatelé (i když dnes odsuzují Muslimské bratrstvo, a upřednostňují svou vlastní královskou rodinu), a také vlády Turecka a Kataru. Tato ideologie nefunguje pouze ve válce proti Sýrii, ale také při všech džihádistických útocích, k nimž dochází všude ve světě.

Pokud by Spojené státy byly připraveny na nastolení míru se Sýrií, nebylo by to možné, pokud by Valné shromáždění Organizace spojených národů, nebo alespoň Rada bezpečnosti, výslovně neodsoudily ideologii Muslimského bratrstva k zániku. V důsledku toho by mír v Sýrii ulehčil situaci v Libyi, Iráku a Afghánistánu, a došlo by také k oslabení mezinárodního terorismu.

Je proto nebezpečné mluvit o „všeobecné amnestii“, když ve skutečnosti musíme odhalit a soudit zločiny, které mohou být připsány této ideologii. Stejně jako byli na konci 2. světové války odsouzeni ideologové a zastánci nacismu, stejně tak bychom měli dnes soudit ty, kteří šíří tuto ideologii. Na rozdíl od Norimberku je třeba se snažit o dosažení tohoto cíle s ohledem na respektování zákonů, zatímco v Norimberku byly použity některé retroaktivní texty. Vyjasněme si to - důležité je, aby nebyli odsuzováni jednotlivci, ale je důležité pochopit ideologii za účelem jejího odstranění.

V roce 1945 se SSSR transformoval v rámci hrdinského činu, na kterém se podíleli všichni občané - boj proti rasové ideologii nacismu. Jinými slovy, postavili se za ujištění, že všechny lidské bytosti jsou stejné, a že všichni lidé jsou hodni respektu. Stejně tak může být obnovena Sýrie v souvislosti s bojem proti ideologii Muslimského bratrstva - ujištěním, že všechny lidské bytosti jsou stejné, a že všechna náboženství jsou hodna respektu.

Vzhledem k tomu, že se Muslimské bratrstvo těšilo a stále těší podpoře Spojeného království, nebude možné odsoudit vůdce. Nehledě na to je však důležité, aby byly veřejně odhaleny záměry a zločiny, které byly spáchány.

Závěr

Válka vždy končí tím, že jsou vítězové a poražení. Tato válka zničila životy nejen v Sýrii, ale také ve Francii, Belgii, Číně, Rusku a v mnoha dalších zemích. Mír proto musí být pojat nejen z hlediska místních skutečností, ale také v rámci zločinů, které spáchali džihádisté v jiných státech.

Vzhledem k tomu, že 124 států, které se dotěrně vnucovaly jako „Přátelé Sýrie“, prohrálo ve vojenské konfrontaci - avšak jednalo prostřednictvím zástupných žoldnéřských sil, a často tak vůbec nezaznamenalo na svém území žádné vojenské ztráty - nejsou tyto země ještě připraveny přijmout svou porážku a snaží se pouze předstírat zodpovědnost za spáchané zločiny.

Nejen, že v Sýrii nemůže být nastolen mír, dokud neodsoudíme ideologii Muslimského bratrstva, ale tato válka bude pokračovat i v jiných zemích, pokud se nám to nepodaří.