Jak se nové Hedvábné stezky propojují s Velkou Eurasií

Prezident Putin je bezpodmínečně oddaný myšlence na úspěch. Již na Mezinárodním ekonomickém fóru v Petrohradě v roce 2016 se Putin odvolával na vznikající „eurasijské partnerství“.

Během minulého týdne jsem měl privilegium zúčastnit se v Moskvě vynikajících diskusí s několika špičkovými ruskými analytiky a politickými činiteli, kteří se podílejí na vývoji Velké Eurasie.

Tři z nich byli obzvláště vynikající: Jaroslav Lissovolik, programový ředitel Valdajského diskusního klubu, a zároveň odborník na politiku a ekonomiku globálního Jihu Glenn Diesen, autor klíčového díla Geoekonomická strategie Ruska pro Velkou Eurasii a legendární profesor Sergej Karaganov, děkan Fakulty světové ekonomiky a mezinárodních vztahů na Vysoké škole ekonomické a čestný předseda Prezídia Rady pro zahraniční a obrannou politiku, který mě přijal ve své kanceláři, aby mi poskytl neformální rozhovor.

Rámec pro Velkou Eurasii podrobně rozpracoval nepostradatelný Valdajský diskusní klub, zejména Znovunalezení identity, šestou část série, nazvané Na cestě k velkému oceánu, která byla vydána vloni v září, a jejímž autorem je akademik z ruského Dálného východu, Leonid Bljakher z Tichomořské národní univerzity v Chabarovsku; dílo vzniklo v koordinaci s ředitelem projektu Karaganovem.

Základem koncepce Velké Eurasie je obrat Ruska na východ, nebo na osu do Asie, domova ekonomických a technologických trhů budoucnosti. To znamená, že Velká Eurasie bude pokračovat v symbióze s novými čínskými Hedvábnými stezkami, neboli iniciativou Jedno pásmo, jedna cesta. Přesto však tato pokročilá fáze strategického partnerství mezi Ruskem a Čínou neznamená, že Moskva bude zanedbávat nesčetné úzké vazby na Evropu.

Ruští experti z Dálného východu jsou si velmi dobře vědomi „eurocentrismu velké části ruské elity“. Vědí, že téměř celé ekonomické, demografické a ideologické prostředí v Rusku je již po tři staletí úzce spjato s Evropou. Uznávají, že Rusko převzalo vysokou evropskou kulturu a systém vojenské organizace. Nyní však argumentují tím, že nastal čas na to, aby velká euroasijská moc profitovala z „původní a samostatné fúze mnoha civilizací“; Rusko není jen obchodním nebo spojovacím bodem, ale „civilizačním mostem“.

Odkaz Čingischána

Na základě mých rozhovorů, zvláště s Lissovolikem, Diesenem a Karaganovem, vyplynulo něco naprosto průlomového – co prakticky celý Západ ignoruje; Rusko usiluje o vytvoření nového paradigmatu nejen v geopolitice a geoekonomice, ale také na kulturní a ideologické úrovni.

Podmínky k tomu již zcela jistě dozrály. Severovýchodní Asie je ponořená do mocenského vakua. Prioritou Trumpovy administrativy - stejně jako americké strategie národní bezpečnosti - je omezení vlivu Číny. Japonsko i Jižní Korea se pomalu, ale jistě, přibližují k Rusku.

Po kulturní stránce - v souvislosti s návratem k ruské minulosti - mohou analytici, zabývající se Velkou Eurasií, mást špatně informovaný Západ. Zpráva Valdajského klubu „Na cestě k velkému oceánu“, vypracovaná pod dohledem Karaganova, zaznamenává vliv Byzance, která „zachovala klasickou kulturu, a přijala to nejlepší z kultury Orientu v době, kdy Evropa upadala do dob temna“. Byzantská říše inspirovala Rusko k přijetí ortodoxního křesťanství.

Zpráva také zdůrazňuje roli Mongolů v rámci ruského politického systému. „Politické tradice většiny asijských zemí jsou založeny na dědictví Mongolů. Zřejmě jak Rusko, tak Čína mají kořeny v Čingischánově říši.“

Pokud má být současný ruský politický systém považován za autoritářský - nebo jak tvrdí Paříž a Berlín za zastánce „iliberalismu“ - přední ruští akademici argumentují tím, že tržní ekonomika, chráněná slabou vojenskou mocí, funguje mnohem účinněji, než krizí zmítaná západní liberální demokracie.

Vzhledem k tomu, že Čína směřuje na Západ v nesčetných formách, Velká Eurasie a iniciativa Jedno pásmo, jedna cesta se musí sloučit. Eurasie je protkána mohutnými pohořími, jako je Pamír, a pouštěmi, jako jsou Taklamakan a Karakum. Nejlepší pozemní trasa vede přes Rusko, nebo přes Kazachstán do Ruska. V klíčových termínech měkké moci ruština zůstává lingua franca v Mongolsku, střední Asii a na Kavkaze.

To nás přivádí k tomu, jak maximálně důležitá je modernizovaná transsibiřská železnice – současné spojovací jádro Eurasie. Paralelně s tím jsou dopravní systémy středoasijských „stanic“ úzce integrovány do ruské sítě silnic; vše, co v brzké budoucnosti bude muset zlepšit čínská vysokorychlostní železnice.

Írán a Turecko provádějí své vlastní verze osy do Asie. Na začátku prosince byla schválena dohoda o volném obchodu mezi Íránem a Eurasijskou ekonomickou unií (EAEU). Írán a Indie také musí uzavřít dohodu o volném obchodu. Írán je velkým hráčem v rámci Mezinárodního dopravního koridoru Sever-Jih (INSTC), který je nezbytný pro dosažení užší ekonomické integrace mezi Ruskem a Indií.

Kaspické moře se po nedávné dohodě mezi pěti pobřežními státy znovu začíná projevovat jako hlavní obchodní místo v centrální Eurasii. Rusko a Írán se podílejí na společném projektu výstavby plynovodu do Indie.

Kazachstán ukazuje, jak se Velká Eurasie a uskupení BRI doplňují; Astana je členem BRI, a také EAEU. To samé platí pro Vladivostok, vstupní bránu Eurasie jak pro Jižní Koreu, tak Japonsko, a zároveň vstupní bránu Ruska do severovýchodní Asie.

Konec konců, regionálním cílem Ruska je spojit čínské severní provincie s Eurasií prostřednictvím transsibiřské a východočínské železnice - přičemž Čita v Číně a Chabarovsk v Rusku budou zcela propojeny.

V celém tom spektru se Moskva maximálně snaží o návrat nejcennějších klenotů ruského Dálného východu - zemědělství, vodní zdroje, nerosty, řezivo, ropa a plyn. Výstavba závodů na zkapalněný zemní plyn (LNG) v Jamalu má značné výhody pro Čínu, Japonsko a Jižní Koreu.

Duch komunity

Eurasijství, jehož koncepci původně vytvořili na začátku 20. století geograf P. N. Savickij, geopolitik G. V. Vernadskij a mj. kulturní historik V. N. Ilyn, považovalo ruskou kulturu za jedinečnou, spletitou kombinaci východu a západu, a ruský lid patří podle této koncepce ke „zcela originální eurasijské komunitě“.

To jistě stále platí. A jak analytici z Valdajského diskusního klubu tvrdí, modernizovaná koncepce Velké Eurasie „není zaměřena proti Evropě, ani proti Západu“; jejím cílem je zahrnout alespoň podstatnou část EU.

Čínské vedení popisuje BRI nejen jako propojovací koridory, ale také jako „komunitu“. Rusové používají obdobný výraz pro Velkou Eurasii - sobornost („duch komunity“).

Jak Alexandr Lukin z vysoké školy ekonomické a odborník na SCO stále zdůrazňuje, mimo jiné také ve své knize „Čína a Rusko: Nové sblížení“, je to všechno o propojení Velké Eurasie, BRI, EAEU, SCO, INSTC, BRICS, BRICS Plus a ASEAN.

To nejlepší, k čemu dospěli ruští intelektuálové – ve Valdajském klubu a na vysoké škole ekonomické - stejně jako přední čínští analytici, se shoduje. Sám Karaganov stále opakuje, že koncept Velké Eurasie byl přijat „společně a oficiálně“ na základě partnerství mezi Ruskem a Čínou; jde o „společný prostor pro hospodářskou, logistickou a informační spolupráci, mír a bezpečnost od Šanghaje po Lisabon, a od Nového Dillí po Murmansk“.

Koncept Velké Eurasie se samozřejmě vyvíjí. Na základě mých rozhovorů v Moskvě vyplývá, že jde o mimořádně ambiciózní projekt; Rusko je klíčovou geoekonomickou a geopolitickou křižovatkou, spojující ekonomické systémy severní Eurasie, a střední a jihozápadní Asie.

Jak uvedl Diesen, Rusko a Čína se staly nevyhnutelnými spojenci kvůli jejich „společnému cíli restrukturalizace globálních hodnotových řetězců a rozvoje multipolárního světa“. Není divu, že snaha Pekingu vyvinout co nejmodernější celostátní technologické platformy vyvolává ve Washingtonu tolik hněvu. A z hlediska celku skutečně dává smysl, aby uskupení BRI bylo sladěno s úsilím Ruska o ekonomickou spojitost v rámci vytvoření Velké Eurasie.

Je to nevratné. Psi démonizace, omezení vlivu, sankcí a dokonce války mohou štěkat, jak chtějí, ale integrační karavana Eurasie jde dál.