Trump versus Mattis: Mějte se na pozoru, když muži války začnou pomáhat

De Gaulle musel čelit nesmírně silnému hrdinovi lidu - Lvu od Verdunu (- který se ve své senilnosti pokoušel zcela ignorovat posvátné spojenectví s Británií a kolaboroval s nacisty (kvůli tomu, připouštím, chápu Putinovo Rusko). Toto rozhodnutí, které bylo učiněno, nemá nic společného s Pétainem, nebo s tím, co Mattis nyní označuje za „špatné aktéry“. De Gaulle chtěl místo toho svobodnou Francii.

Mattis nemá takové ambice - v žádném případě - i když existuje spousta Lavalů a Weygandů, kteří jen čekají na to, až si Trump vybere jednoho z nich jako svého dalšího ministra obrany. Kromě toho, historie by neměla poskytnout Trumpovi a Mattisovi takový epický výhled.

Koneckonců, žádný Trumpův tweet nelze srovnávat s Pétainovým heslem z roku 1916 „Dostaneme je!“ („on les aura“), a důstojný, chladný a pečlivý de Gaulle by se nikdy nepropůjčil k tirádě, ve které se angažoval Mattis v San Diegu v roce 2005: „Jdete do Afghánistánu, jsou tam chlapi, kteří fackují ženy asi pět let, protože nenosí závoj. Víte, těmto chlapům už stejně nezbyla žádná mužnost. Takže je to sakra spousta legrace je střílet. Vlastně je to spousta legrace bojovat. Víte, je to krucinál hodně velká sranda. Je zábava střílet některé lidi. Budu tam přímo vepředu s vámi, rád se rvu.“

A Mattis byl šťastný, že se „rve“ s Íránci politicky, přestože byl stejně spokojený, když nechal Saúdy, aby bojovali za něj - alespoň v Jemenu. V roce 2017 oznámil Saúdské Arábii, že „všude, kam se podíváte, jestli jsou v regionu problémy, najdete Írán“. Dokonce se domníval, že „Írán není nepřítelem ISIS“, což je prohlášení, kterým dokázal buď svou nevědomost, nebo lživost. Není divu, že ho později okouzlil korunní princ Muhammad bin Salmán.

Ale nyní vstoupil do nového panteonu. Náhle se tento muž války, americký námořní generál, který prohlašoval, že je „sakra spousta legrace“ střílet afghánské nepřátele žen, a který se rád „rve“, stal mírotvůrcem. Byl krotící rukou, tahající šíleného Trumpa za rukáv, jediným mužem, který mohl zastavit Nera, aby nezapálil Řím. Byl „nejrozumnější z Trumpova národního bezpečnostního týmu“, řekl Paul Waldman z Washington Post. Byl „ostrovem bezpečnosti“, oznámil Amos Harel v izraelských novinách Haaretz.

To všechno je součástí ufňukané školy žurnalistiky, která věří - poté, co se projevilo Trumpovo šílenství - že armáda by mohla ovládat tohoto muže v blázinci. Představa byla taková, že zatímco by Trump mohl „zapálit“ svět, tito důvěryhodní generálové, veteráni amerických válek za demokracii - v Afghánistánu a Iráku - by nás mohli všechny ochránit před nepříčetností demokraticky zvoleného prezidenta. Je to hrozný a nebezpečný příběh, v němž všichni tajně spolupracovali, zvláště Arabové. Lepší je generál Neguib nebo plukovník Nasser, než zkorumpovaný starý král Farúk; mnohem bezpečnější je polní maršál Sísí, než labilní člen Muslimského bratrstva, jakým je Muhammad Mursí; bezpečnější (jak se zdálo v roce 1969) byl plukovník Kaddáfí, než král Idris.

Na myšlence, že se vojenští vůdci mohou stát spasiteli, je zprvu něco přitažlivého, ale zároveň i hluboce nemorálního (to se samozřejmě týká i Pétaina) - a také to, že ti, kteří prolévali krev, musí mít jedinečnou schopnost nastolit mír nebo vytvořit spravedlivou společnost. Z ničeho nic, jen před třemi měsíci, Mattis obeznámil veřejnost s tím, že neustále čte Hovory k sobě od Marka Aurelia. „Důvod, proč jsem měl stále v batohu tuto otřepanou knihu, kterou jsem si čas od času vytáhl,“ řekl americkým vojenským kadetům ve Virginii, „byl ten, že mi to umožnilo dívat se na věci s malým odstupem“. Všichni Američané by si měli tuto knihu přečíst, bylo jeho poselství, „zvláště ve Washingtonu D.C., s celou tou politickou ‘ignorancí’, od níž se snažím držet ministerstvo obrany dál“.

Ale skutečné poselství bylo určitě trochu jiné. Asketický filozof a císař římské říše - který vládl v době, kdy říše pokrývala větší část území, než kdykoliv předtím v dějinách - věřil spíše v bezútěšný svět povinností a služby, a téměř agnosticismu; to má ve skutečnosti daleko od Mattisovy katolické výchovy. Marcus Aurelius strávil většinu života vedením války - včetně parthsko-římského konfliktu, kdy byl zničen Ktésifónt jen pár kilometrů od Bagdádu - a jeho syn byl chladnokrevný Commodus (ve filmu Gladiátor ho ve slavné scéně usmrtil Russell Crowe).

Zdá se, že generálové s sebou stále nosí „otřepané“ knihy klasiků v batohu, stejně jako vojáci během 1. světové války. Harold Macmillan ležel zraněný v Delville Wood v díře, způsobené granátem, a 12 hodin si tam četl Aeschylova Prométhea. Ale Mattis?

Spíše to vypadá tak, že jeho kariéra má nepatrnou paralelu s Arielem Šaronem, nechvalně známým, nemilosrdným a domýšlivým izraelským generálem, který poté, co mu bylo prokázáno, že je „osobně“ zodpovědný za to, že nezabránil masakru 1 700 palestinských civilistů ze strany libanonských křesťanských spojenců Izraele v roce 1982, byl oslavován jako mírotvůrce, když zemřel. Šarona - „Buldozera“ nebo „Řezníka“, podle toho, zda jste poslouchali Izraelce nebo Araby - který byl nejdůležitějším zastáncem izraelského kolonizačního projektu na Západním břehu Jordánu (který se pouze urychlil, když odstranil židovské kolonie z Gazy), postihla na konci života mrtvice, po níž byl osm let v kómatu.

Avšak jeho smrt byla přijata jako smrt potenciálního zachránce. Pomohl sabotovat „mírový proces“ v Oslu v roce 1993, ale po jeho úmrtí David Cameron hovořil o Šaronově „odvážném“ rozhodnutí dosáhnout míru, a Bill a Hillary Clintonovi uvedli, že to byla „čest s ním spolupracovat“. John Kerry hovořil o tom, jak se Šaron „snažil změnit kurz dějin směrem k míru“. Šaron, pokud víme, nečetl Marka Aurelia. Ale říká se o něm, že rád poslouchal houslové sonáty.

Na druhé straně Jásir Arafat odstartoval kariéru na západě - a v západních médiích - jako palestinský největší teroristický vůdce v Bejrútu, ale když se zúčastnil šarády v Oslu, která byla předem určená k zániku, stal se mírotvůrcem. On, který kdysi tasil meč, nabídl světu zbraň nebo olivovou ratolest, a chtěl přimět lva, aby pobýval s beránkem, atd. Ale jakmile Američané, zvláště Bill Clinton, přesvědčili veřejnost o tom, že Arafat odmítl poslední „mírovou nabídku“ z Camp Davidu, Arafat se opět stal největším teroristou nebo „izraelským bin Ládinem“. Tak ho popsal Šaron.

A tak vůdce Organizace pro osvobození Palestiny - nenáviděný, poté milovaný, potom zase nenáviděný - musel vydržet měsíce v obležení v zesměšňovaném hlavním městě Ramalláh, zemřel v Paříži a jeho pohřeb byl v Jeruzalémě odmítnut. To byl osud člověka, jehož tělo se muselo obracet ještě předtím, než bylo uloženo do hrobu. Kaddáfí to měl v životě podobné. Byl to terorista, když poslal zbraně armádě IRA, a když ho políbil Tony Blair, stal se mírotvůrcem; poté se opět změnil na krvežíznivého tyrana, a David Cameron a jeho kámoši se rozhodli ho bombardovat. Dokonce napsal absurdní pseudo-filozofickou Zelenou knihu.

Takže se všemi těmito vojenskými představiteli - oscilujícími mezi válkou a mírem, a vychvalovanými jako obránci Izraele nebo „Palestiny“, Ameriky nebo arabismu - je to tak, že poté, co drží v ruce zbraň nebo olivovou ratolest, nebo Hovory k sobě Marka Aurelia, nebo poslouchají houslové sonáty, anebo si čtou ve své vlastní nabubřelé próze, je pravděpodobně nejlepší nápad na chvíli své generály odložit. Za poslední dva roky jsme tu měli nápor generálů, kteří se schovávali před Trumpem, všichni byli velmi horliví, pokud šlo o službu a povinnost, a údajně „krotili“ nejvyššího blázna, než odstoupili. V reálném světě by politici měli držet generály na uzdě. Nikoli naopak.