Nová Velká strategie Spojených Států

Dokázat přehodnotit Velkou strategii bylo opravdu velmi výjimečné, přestože v té době existovaly jiné, konkrétně strategie Charlese De Gaulle ve Francii.

Během posledních osmnácti let Washington postupně stanovil nové záměry a nové taktiky, kterými chce dosáhnout cílů.

1991-2001: období nejistoty

Po rozpadu Sovětského svazu 25. prosince 1991 Spojené státy v čele s Bushem st. předpokládaly, že už nemají žádného soupeře. Vítězný prezident standardně demobilizoval 1 milion vojáků a měl za to, že svět je plný míru a prosperity. Liberalizoval převod kapitálu, aby kapitalisté mohli zbohatnout, a věřil, že tím obohacuje své spoluobčany.

Kapitalismus však není politickým projektem, ale prostředkem k vydělávání peněz. Hlavní americké firmy - nikoli federální stát - se proto spojily s čínskou komunistickou stranou (důvod slavné „cesty na jih“ Denga Xiaopinga). Přemístily své podniky s velmi nízkou přidanou hodnotou ze Západu do Číny, kde byli pracovníci nevzdělaní, ale jejich mzdy byly v průměru 20krát nižší. Začal dlouhodobý proces deindustrializace Západu.

Aby mohl velký kapitál spravovat své nadnárodní záležitosti, přesunul svá aktiva do zemí s nízkými daňovými sazbami, kde se mohl vyhnout sociální odpovědnosti. Tyto země, jejichž fiskální daňová úleva a diskreční pravomoc jsou nepostradatelné pro mezinárodní obchod, byly náhle zachváceny gigantickou vlnou fiskální optimalizace, dokonce i masivního podvodného systému, z něhož v tichosti profitovaly. Začala vláda financí nad ekonomikou.

Vojenská strategie

V roce 2001 ministr obrany a stálý člen „kontinuity vlády“ Donald Rumsfeld vytvořil Úřad pro transformaci vojenských složek, jehož ředitelem jmenoval admirála Arthura Cebrowského. Tento muž již armádu zautomatizoval, a nyní byl připraven modifikovat její poslání.

Bez Sovětského svazu se svět stal unipolárním, což znamená, že již nebyl řízen Radou bezpečnosti, ale samotnými Spojenými státy. Aby si USA udržely své dominantní postavení, byly nuceny „něco ztratit, aby získaly více“. Jinými slovy rozdělily lidstvo na dvě části. Na jedné straně byly stabilní státy, členové G8 - včetně Ruska - a jejich spojenců, a na druhé straně byl zbytek světa, který byl považován za prostý rezervoár přírodních zdrojů. Washington již nepovažoval přístup k těmto zdrojům za životně důležitý pro sebe, ale měl v úmyslu zpřístupnit je stabilním státům, avšak pouze se souhlasem USA. Od tohoto okamžiku bylo nutné - preventivně - zničit všechny státní struktury v těchto rezervoárech zdrojů, aby nikdo nemohl zpochybnit vůli hlavní světové velmoci, ani rozhodovat bez ní.

Od té doby se tato strategie neustále provádí. Začalo to na Větším Středním východě (Afghánistán, Irák, Libanon, Libye, Sýrie, Jemen). Avšak na rozdíl od toho, co prohlásila ministryně zahraničí Hillary Clintonová („osa do Asie“), nepokračovalo to kvůli vojenskému vývoji Číny na Dálném východě, ale v Karibské pánvi (Venezuela, Nikaragua).

Diplomatická strategie

V roce 2012 převzal prezident Barack Obama ústřední motiv Republikánské strany a z těžby ropy a plynu hydraulickým štěpením učinil národní prioritu. Během několika let Spojené státy znásobily své investice a staly se největším producentem uhlovodíků na světě, a zvrátily tak paradigma mezinárodních vztahů. V roce 2018 se Mike Pompeo, bývalý prezident společnosti Sentry International, zabývající se ropným zařízením, stal ředitelem CIA, a poté ministrem zahraničí. Vytvořil Úřad energetických zdrojů, který předal Francisovi Fannonovi. Tento úřad je ekvivalentem Úřadu pro transformaci vojenských složek, který měl Pentagon. Vytvořil politiku, která byla zcela zaměřena na převzetí kontroly nad světovým trhem uhlovodíků. Z tohoto důvodu vytvořil vizi nového typu spojenectví, jako je „svobodný a otevřený indo-pacifický region“. Už nešlo o vytvoření vojenských bloků, jako je bezpečnostní dialog mezi čtyřmi stranami, ale o organizování těchto spojenectví s cílem ekonomického růstu na základě garantovaného přístupu k energetickým zdrojům.

Tento koncept byl integrován do strategie Rumsfelda/Cebrowského. Již nešlo o to sebrat uhlovodíky zbytku světa (Washington je absolutně nepotřebuje), ale určit, kdo je může použít k vlastnímu rozvoji, a komu budou zabaveny. To je totální zvrat doktríny o ředění ropy, kterou od 60. let podporovali Rockefellerové a Klub Říma, a poté Skupina rozvoje národní energetické politiky v čele s Dickem Cheneym. V té době se Spojené státy rozhodly, že nejenže ropa nezmizela, ale že navzdory drastickému nárůstu poptávky má lidstvo dost ropy, která vydrží alespoň další století.

Pod mnoha různými záminkami Pompeo zablokoval Íránu přístup na světový trh, poté Venezuele, a nyní udržuje americké jednotky na východě Sýrie, aby komukoli zabránily využívat ropná pole, která tam byla objevena. Současně zvyšuje nátlak na Evropskou unii, aby odstoupila od ruského plynovodu Severní proud 2, a zároveň naléhá na Turecko, aby se vzdalo plynovodu Turecký proud.

Obchodní strategie

V roce 2017 se prezident Donald Trump pokusil o navrácení některých pracovních míst, která byla přemístěna ze Spojených států do Asie a Evropské unie. Na základě doporučení levicového ekonoma Petera Navarra ukončil Trans-pacifické partnerství a znovu projednal Severoamerickou dohodu o volném obchodu. Zároveň stanovil příliš vysokou celní daň na německá auta a většinu čínských výrobků. Zakončil to fiskální reformou, která podpořila repatriaci kapitálu. Tato politika již umožnila opětovné vyvážení obchodu a oživení trhu práce.

Vojenské, ekonomické a diplomatické systémy jsou nyní kompletní. Každý odbor je jasně formulován, takže všichni ví, co musí dělat.

Hlavní síla této nové Velké strategie spočívá ve faktu, že ji dosud nepochopily elity zbytku světa. Washington si proto ponechává efekt překvapení, zesílený úmyslně chaotickou komunikací Donalda Trumpa. Podíváme-li se na fakta, namísto prezidentských tweetů, můžeme si povšimnout, jaký pokrok Spojené státy udělaly po dvojitém období nejistoty za vlády prezidentů Clintona a Obamy.